Ach jo. Tohle se mi nepíše snadno, neboť obvykle nemohu na adresu režiséra a scenáristy Toma Hoopera říci nic moc špatného. Oscarová Králova řeč s vynikajícím Colinem Firthem patří k mým nejoblíbenějším filmům, muzikáloví Bídníci mě osobně také nezklamali a životopisná Dánská dívka o přerodu Eddieho Redmayna z muže v ženu příjemně překvapila. I proto jsem věřil, že zrovna Hooper by mohl být oním žolíkem, jenž zvládne ukočírovat filmovou adaptaci jednoho z nejznámějších muzikálů všech dob známého pod názvem Cats (Kočky), za jehož vznikem stojí skladatel Andew Lloyd Webber a básník Thomas Stearns Eliot. Trailery sice vzbudily vlnu emocí a vášnivé odsudky kvůli vizuálnímu zpracování "koček", leč vždy je nutno počkat na konečný výsledek. Bohužel, zvěsti nelhaly. Nejenže to nevypadá hezky a přirozeně, ale mnohdy až nemístně a minimálně divně.
Příběh samotný není v tuhle chvíli příliš důležitý, ale v zásadě jde o to, že z plejády více či méně pouličních koček z jednoho špinavého londýnského předměstí má být vybrána jedna, které se naskytne příležitost začít nový a lepší život v tzv. Mňautkosféře. Celé je to postavené na tom, že skrze hudební a taneční čísla postupně poznáváte další a další kočičí aspiranty, kteří by rádi uzmuli ono místo v kočičím ráji. Přirozeně, že každá kočka je jiná, proto se setkáváme s celou řadou osobností a charakterů, kdy žádné dvě miciny nejsou stejné. Současně tu máme jednoho padoucha, jenž se snaží soutěž překazit a uzurpovat si právo na štěstí pro sebe. Okej, může být. Dovedu se představit, že by to i mohlo fungovat.
Jenže to nefunguje. Nejprve nutno přiznat, že již dříve kritizovaný vizuál je prostě děsivý. De facto vše se točilo v ateliéru a veškeré kulisy, exteriéry a interiéry byly dodělávány v postprodukci za pomoci digitálních triků. Je malinko podivné, jak v některých případech nebyli tvůrci schopni zachovat měřítko. V některých scénách jsou kupříkladu předměty typu tužky nebo vidličky neúměrně velké, jindy nikoliv. Zrovna tak počítačově to proběhlo i s hereckými hrdiny, z nichž moderní technologie vytvořila v postprodukci podivné lidsko-kočičí zrůdičky, které rozhodně nejsou líbivé. Chodí po dvou jako lidé, mají prsty na nohou a na rukou jako lidé, povětšinou se hýbou jako lidé, často myslí jako lidé, leč těla mají pokrytá srstí. Koukatelné to příliš není a v některých případech se vám může udělat až nevolno. Třeba taková Rebel Wilson ležící na zádech s roztaženýma nohama bezpochyby nepředstavuje něco, co chcete vidět na velkém plátně, respektive to nechcete vidět vůbec. A rovněž James Corden válící se v haldě odpadků též nenavozuje nejlepší atmosféru. Brrrr.
