Režisér, scenárista a producent Peter Strickland působí na první dobrou jako sympatický svéráz, flegmatik a podivín. V jeho filmografii nalezneme artové jednohubky jako Katalin Varga či Pestrobarvec petrklíčový, přičemž momentálně brázdí české kinosály jeho lehce hororová artová novinka Takové krásné šaty (In Fabric), která opět rozvíjí jistě zajímavou, ale v prvé řadě zvláštní premisu. Dle ní šaty člověka nejen dělají, leč současně jej omezují a čas od času i bolestivě svazují. Vzhledem k tomu, jak v moderní společnosti značná část lidí lpí na dokonalém zevnějšku, a co je pod povrchem je tolik nezájímá, jedná se o trefné konstatování, jež si uměleckou pozornost zaslouží, ovšem způsob ztvárnění není rozhodně obvyklý. Mnohdy matoucí, nejednou zarážející, v některých ohledech znepokojivý a tu a tam i vtipně absurdní sled obrazů není materiálem pro každého a pokud holdujete filmům s pevnější strukturou vyprávění, s gradací nebo pointou, pak vás tenhle hyperdlouhý kousek barevně stylizovaný do černo-červeného hávu zřejmě totálně mine.
O čem to tedy celé je? Těžko říct, neboť hlubší tvůrčí záměr se v Takových krásných šatech hledá jen těžko. Sledujeme příběh, v němž jsou hlavním (anti)hrdinou krásné červené šaty, pocházející dost možná přímo z pekla. Tragicky se dotknou života rozvedené bankéřky ve středních letech žijící se svým synem a toužící po troše citu a bezpečí a rovněž nečekaně vstoupí do světa jednoho usedlého opraváře praček a jeho energické partnerky. Zajímavé na tom je, že tyhle dvě příběhové roviny nejsou nikterak propojeny a současně následují naprosto shodný vzorec vyprávění. První nedoplňuje druhou, druhá nevysvětluje nic z té první (druhá de facto jen recykluje motivy z první). Strickland se navíc nebojí jeden příběh ve vteřině utnout a již se k němu nevrátit. Postavy, jež v první půli poznáte, jsou nenávratně pryč. Nic nebude vysvětleno, k ničemu se tvůrce nevrací.
Tenhle nekompromisní přístup Strickland udržuje i pokud jde o jakoukoli mytologii a hlubší zákonitosti zobrazovaného světa. Můžete s klidem zapomenout na to, že se někdy dozvíte, co to je za podivný podnik, kde si sympatická protagonistka ďábelské šaty koupila. Nedej bože, odkud ony šaty pocházejí, proč se podivný personál v čele s hrůzu nahánějícím vedoucím účastní zvrhlých sexuálních rituálů nebo co znamenají některé na první pohled nahodilé a opakující se obrazy a výjevy. Ne, Strickland vám nic vysvětlovat nehodlá, ačkoliv společenská témata podrobovaná kritice jsou s troškou pozornosti čitelná.
Takové krásné šaty jsou bizarní směsice artové podivnosti, mysteriózního dramatu s hororovými prvky, černého humoru a dozajista i satiry. Zda se při projekci vyplatí poctivě rozkrývat jednotlivé významy, to těžko soudit, neboť se mnohdy není čeho chytit. Že se jedná o přiznanou kritiku konzumerismu není obtížné dovodit, avšak v určitých opakujících se scénách lze třeba vidět kupříkladu i poukazování na absurditu byrokracie nebo na vyprázdněnost dnešního naleštěného světa. Motivů a nápadů je ve Stricklandově snímku nespočet, byť některé mohou působit naprosto nahodilým a neukotveným dojmem, a faktem zůstává, že interpretaci se meze nekladou. Nicméně připravte se na to, že vyprávění nebude vystavěno za pomoci tradičních mainstreamových nástrojů a postupů.
Verdikt
Zatím poslední režijní a scenáristický zářez Petera Stricklanda zaujme nestandardním a osobitým přístupem k látce. Tohle náročné a dlouhé dílo o hrozbě konzumerismu a jakési vyprázdněnosti dnešní doby není pro každého a leckomu nemusí sednout právě kvůli absenci tvůrčích postupů běžných v mainstreamové produkci. Nazývat pak Takové krásné šaty hororem zřejmě není zcela přesné, neboť sama žánrová neuchopitelnost je jednou z charakteristik tohoto nesnadno zkousnutelného počinu, jehož asi nejlépe vystihuje termín "bizarní".
