Kdo by se nechtěl vydat ke hvězdám, až na samotný okraj Sluneční soustavy, a hledat odpověď na otázku, zda v těchto tajemných dálavách existuje inteligentní život. Tenhle rébus se snažil celý život vyřešit Clifford McBride (Tommy Lee Jones), který problematice hledání mimozemského života obětoval takřka vše. Pod jeho vedení vznikl projekt Lima, který jej však nakonec stál život, protože v průběhu náročné mise někde u Neptunu se něco pokazilo a Clifford byl prohlášen za mrtvého. Byl vykreslen jako hrdina a průkopník, jehož odkaz nebude nikdy zapomenut. Jenže ouha, o několik desítek let později začnou Zemi a Sluneční soustavu obecně postihovat nevysvětlitelné výboje energie, nejednou končící tragicky ztrátami na životech. Dokonce se zdá, že by tahle nerovnováha mohla vyústit ve zkázu celého lidstva. A pořešit to má astronaut Roy McBride, Cliffordův syn, jehož si mistrně střihnul Brad Pitt.
Proč zrovna Roy? Nejde ani tak o to, že je nejschopnější z nejschopnějších, neskutečný kliďas, extrémně inteligentní, pohotový a zkušený. Důvod je trošku prozaičtější. Jeho otec dost možná stále žije a někde poblíž Neptunu zřejmě provozuje jakési experimenty, které rezultují v ony tragické přívaly energie na Zemi. Bohužel, Clifford se s astronauty a armádou bavit zrovna moc nechce, proto se příslušné autority obrátí na Roye a nabídnou mu dobrodružnou cestu na Mars, i se zastávkou na Měsíci, kde se nachází výkonný vysílač, za jehož pomoci by se Roy s otcem spojil a zjistil, co se děje. A o překvapení a dějové zvraty rozhodně nebude nouze.
Režisér a scenárista James Gray netočí zcela tradiční mainstreamové snímky (dramata jako Ztracené město Z, The Immigrant), což se muselo nutně projevit i v případě Ad Astra. Příběhová linka samotná není příliš složitá, rozuzlení není nečekané a pointa nikterak objevná. Přesto se jedná o chytrý film, jehož tempo je hodně pomalé, atmosféra zádumčivá a místy chladná, obsahující nijak závratné množství akční sekvencí, z hlediska dynamiky a struktury velice umně dávkovaných. U projektu, který stál pěkných pár chechtáků, byste pravděpodobně čekali jiné charakteristiky. Pes je zakopaný v tom, že Ad Astra není úplně o odpovědi na otázku, zda někde ve vesmíru číhá inteligentní život nebo o perspektivách lidské rasy, ale mnohem více o traumatech, bolístkách a vnitřních pochodech jednoho charismatického astronauta, jenž se zoufale snaží nebýt jako jeho otec.
I proto asi nikoho nepřekvapí, že Ad Astra je v prvé řadě hereckým koncertem Brada Pitta, jenž si uprostřed temné vesmírné nicoty zoufá nad životem a přemítá nad minulostí a budoucností. Opakovaně vidíme detailní střihy na hrdinovu tvář opatřenou apatickým a zlomeným výrazem. Skrze krátké flashbacky rozkrýváme, čím si v dětství a později v manželství prošel. Nejednou slýcháme, co se mu honí hlavou, na co myslí, co jej trápí. K popisům vnitřních procesů v astronautově hlavě užili tvůrci voiceover, leč jehož nadměrné využití a doslovnost začne postupně diváka vcelku logicky otravovat, jelikož ten není hloupý a nepotřebuje v řadě případů vodit za ručičku. Jinak ovšem Pitt odvádí zapamatováníhodný herecký výkon a Ad Astra už z principu stojí a padá spolu s ním.
