„I když mě každý krok kupředu posouvá dál a dál od věcí, které se přibližují, mám pocit, jako bych couval“.
Tahle replika dobře ilustruje náladu celého snímku High Life, který nás po celou dobu konfrontuje s protiklady a ironií. Vydáváme se do nekonečného vesmíru, připomenout si vlastní limity a omezení. Nic není klaustrofobičtější než nekonečný prostor. Dvaasedmdesátiletá francouzská režisérka Claire Denis opět experimentuje, šokuje a ve svém novém snímku také pokouší hranice žánru sci-fi.
Příběh se točí okolo skupinky trestanců v čele s Montem (Robert Pattinson), která je vyslána do vesmíru nalézt alternativní zdroje energie. Vesmírné plavidlo směřuje k černé díře, aby zjistilo, co se stane, když do ní vpluje. Návrat na matičku Zemi není v popisu mise. Od prvních momentů nelineárního vyprávění je však docela patrné, že souvislý popis toho, co se během letu stalo, není pro tvůrce prioritou. Prostředí vesmírné lodi a izolovaná situace slouží především jako příležitost ke zkoumání lidské povahy v extrémních podmínkách. Nouze následně není ani o extrémní výjevy, které otřásají divákovým klidem a úspěšně brání ztrátě pozornosti.
Vesmírné plavidlo je putující vězení, které pomalu unáší svoje pasažéry k černé díře. Postavy jen přežívají. A ta neuvěřitelná tíha prázdnoty, která je obklopuje, je dostává na pokraj sil. I přes veškeré úspěchy lidstva, které ve filmu znázorňuje právě cestování vesmírem, jsou lidé nakonec ovládáni svými živočišnými pudy a svazováni tělesnými limity. Musíme jíst, pít a musíme uspokojit své potřeby. Vše začíná od doslovného rozebírání vylučovacího koloběhu batolete a končí agresivními výpady proti jiným lidským bytostem - postavy se na lodi dostávají do mnoha konfliktů, které často končí velmi brutálně.
Degradaci našich individuálních tužeb na pouhé živočišné pudy definitivně podtrhuje sexuální scéna, která je natočená skoro jako horor. Dokonce i z plození dětí je tu něco klinicky sterilního a zlověstného. A když ve snímku vystupují psi, obvykle nejlepší přátelé člověka, jsou tu vlastně jen proto, aby nám připomínali, že se od zvířat až tak nelišíme. Vše přirozeně lidské je znázorněno jako slabost, jako něco odstrašujícího. Ironie je i v samotném názvu. „High Life“ odkazuje k něčemu „většímu“, k něčemu vznešenému. Přitom tu jsou lidé vykresleni dosti primitivně a páchají jedny z nejhorších věcí, jakých se živé bytosti mohou dopustit.
