O opusu sourozenců Wachovských a Toma Tykwera Atlas mraků jsme toho napsali už mnoho. Než se ale film dostane do širší distribuce a vy si přečtete naší recenzi, podíváme na první festivalové ohlasy, které nám mohou naznačit, zda je film skutečně tak velkolepý, jak se prezentovalo, nebo to bude propadák a režiséři si budou muset zachraňovat reputaci chystanou Justice League.
Atlas mraků, adaptace stejnojmenného anglického bestselleru, sleduje osudy lidských duší převtělovaných do různých postav, jejichž emoční záchvěvy ovlivňují budoucí události a chod světových dějin. Kniha se označovala za nezfilmovatelnou, ale jak je vidno, trio se popasovalo s příběhy obstojně. Zahraniční recenzenti tvrdí, že jsou si režiséři vědomi náročnosti materiálu, a proto se usilovně snaží nenechávat diváka pozadu, nezahlcují ho a během tří hodin bychom se neměli ztratit. Velikou roli tentokrát znovu plní moderní střih typický pro Speed Racera spolu s šikovným využíváním prolínaček a juxtapozicí - Kupříkladu auto v amerických 70. letech zatočí doprava, aby ho hned nahradilo vznášedlo z budoucnosti, postava promluví v jednom záběru a odpoví jí postava v jiné době, postava vkročí do místnosti a jiná postava z ní odejde. Některé scény netrvají ani pár vteřin, jiné jsou rozsáhlé. Akční scény jsou dokonce spojeny v jeden velký celek střídající časové roviny.
S jednotlivými příběhy už to tak jednoduché není a jejich kvality většinou závisí ne ani tak na hereckých výkonech, jako spíše na jejich prezentaci. Námořní plavba z 19. století je údajně jedna z těch slabších částí a korejská herečka Doona Bae není jako běloška moc přesvědčivá (její role je však malá), stejně tak je slabší investigativní kapitola Luisy Rey, která postrádá určitý emociální drajv. Velikou chválu si naopak vysloužil Ben Whishaw v roli anglického hudebníka. Jeho srdceryvný melancholický příběh z předválečných let je prý rozhodně nejsilnější. Role Toma Hankse a Hugo Weavinga jsou někdy povedené, někdy je kazí přízvuk nebo make-up. Největší hvězdou je ale údajně Jim Broadbent, jehož starý skladatel Ayrs nebo komický nakladatel Cavendish jsou hodni oscarové nominace.
Atlas mraků by měl tedy být ve výsledku opravdu tím epickým filmem. Je na něm vidět, kolik snažení do něj bylo ze strany tvůrců vloženo. Není pro každého, ale průměrně náročného diváka by měl uspokojit svým rozsahem emocí, působivými tématy, motivy, zvraty a minimem otravných klišé či majestátních neporazitelných hrdinů s neotřesitelnými zásadami. Občas je toho ve filmu moc a některé motivy, třeba dystopická Korea, zanikají v návalu oblíbených futuristických šíleností sourozenců Wachovských. Přesto se ale jedná o obrovský úspěch v moderní kinematografii, který možná nebude mít tolik ryze pozitivních kritik a návštěvnost, ale určitě se zapíše na list nejambicióznějších filmů tohoto roku, ne-li všech dob, a nechá vás o něm ještě dlouhou dobu po odchodu z kina přemýšlet. Těšíte se na Atlas mraků, nebo pro vás podobné experimenty nejsou?
Zdroj: Rotten Tomatoes
