Venom: Autor si myslí, že autoři negativních recenzí už jsou prostě staří

Venom vydělal v kinech neuvěřitelné peníze a nikdo pořádně nechápe proč. Propagační kampaň byla považovaná za otřesnou a recenze film zpráskaly jak psa. Někteří recenzenti si pochvalují Hardyho ujetý výkon a vztah Eddieho Brocka s Venomem. I ty nejpochvalnější recenze vám ale řeknou, že film má stupidní děj, ploché postavy, vypravěčské postupy zamrzlé o dvacet let zpátky a nikterak úžasnou akci. Proč byl mezi názorem kritiků a diváků tak velký odstup? Podle Todda McFarlanea, autora komiksové předlohy Venoma, je problém právě v kriticích:

„Byla to velká jízda na horské dráze. Vizuálně se na vás všechno dralo. Myslím, že občas...kritici zapomenou, kolik jim je let. Přijdou [na film] a je jim 42. Přijdou si se svým přístupem a spustí: ‚Zastavte to‘. Kdyby vám bylo 16 nebo 15, když byste se na film dívali? Tak byste ho milovali. Samozřejmě, že byste ho milovali. [Venom] měl všechno, co měl mít. Byl nebezpečný, zlomyslný a má velkého, cool Venoma. A to je přesně to, co jsem od něj chtěl. To je moje předpojatost. Prostě jsem chtěl vidět na plátně Venoma. Tak, jak jsem ho před třiceti lety stvořil.“

Uf. Tak si to pojďme rozebrat. Jestli šlo Toddovi opravdu jen o to, vidět Venoma v pohybu, tak to je hodně nízká laťka a je jasné, že ta byla hravě překonána. Zbytek je s prominutím dost nešťastný přístup. Obecně je vždycky dost problematické, jak často v Hollywoodu vidíme, že kritici jsou kamarádi, jen když chválí. Když film pochválí, tak se studio nebo samotní tvůrci chlubí tím, jak má film skvělé recenze. Když snímek pohoří, tak najednou čteme takové ty klasické zprávy o tom, jak tenhle film „nebyl pro kritiky, ale pro diváky“ a podobně defenzivní výroky.

Užije si patnáctiletý Venoma lépe? Pravděpodobně ano, ale ne proto, že by byl oproti staršímu kritikovi nějak zásadně jinak naprogramovaný, ale jednoduše proto, že kritik viděl podstatně víc filmů a takhle ohraný příběh a takhle lajdácké zpracování ho prostě nemůžou uspokojit. Mladší divák má logicky nižší laťku, v patnácti navíc dost možná má priority posazené dost jinak a stačí mu, že je film násilný, popřípadě obsahuje komiksové odkazy – díky tomu je pak ochotný ledacos přehlédnout. Většinu kritiků nějaké odkazy celkem nezajímají a násilí už viděli. Pořád tak (nečekaně) bazírují především na tom, aby byl film zkrátka a dobře dobrý.

McFarlaneův argument působí zhruba tak, jako když vám někdo bude tvrdit, že poslední Šmoulové byli skvělí, protože pětileté děti se u nich bavily. Světe div se, u filmu od Pixaru se bavily taky a ještě vyšly pochvalné recenze. A nejspíš recenzentům nikdo nevyčítal, že jim při sledování Šmoulů nebylo pět. Jen všichni souhlasně přikývli, že ten Pixar opravdu ukazuje, že to jde dělat lépe.

Tak dělejme lépe i komiksovky a nehledejme zbytečné omluvy. Na závěr vystřižená scéna: