Vladimír Mečiar patří bezpochyby k nejvýraznějším a také nejkontroverznějším postavám moderních slovenských dějin. Byl zbožňován i nenáviděn, jedno mu však nelze upřít. Ať už patříte mezi jeho příznivce, či odpůrce, pokud jste v 90. letech minulého století žili ve střední Evropě, není možné, abyste o něm nikdy neslyšeli. Slovenská režisérka a scenáristka Tereza Nvotová (Ježíš je normální!) představuje bývalého mocného politika ve svém novém dokumentárním filmu, prostě nazvaném Mečiar. Zatímco v zemi původu měl snímek premiéru již loni na podzim, v Česku je k vidění od 8. 3. 2018. Podařilo se mladé filmařce dostat se někdejšímu slovenskému premiérovi „pod kůži“?
„Když mi bylo 10 let, nejčastěji jsem si s kamarádkou hrála na Vinnetoua, E. T. mimozemšťana a na Mečiara,“ říká v úvodu autorka dokumentu. Tato věta dokonale vystihuje fakt, jak vlivným člověkem Mečiar na vrcholu své politické moci byl a nakolik zasáhl do života našich východních sousedů. Režisérka nás ve svém počinu krok za krokem seznamuje s Mečiarovým raketovým vzestupem do čela státu. Nejsou vynechány ani největší skandály a aféry, spojované s jeho osobou a film vrcholí Mečiarovým politickým pádem v roce 1998. Nvotová se nijak nesnaží předstírat objektivitu a od první do poslední minuty vykresluje bývalého předsedu vlády především coby nebezpečného kariéristu s diktátorskými sklony, jenž za účelem vlastního prospěchu uvrhnul Slovensko do chaosu a významně ohrozil tamní demokratické principy a stabilitu. Upozorňuje, jak snadno může takový člověk zmanipulovat davy a stát se v očích většiny veřejného mínění národním hrdinou.
Téma Terezina dokumentu je nesmírně silné a až děsivě aktuální. Při sledování Mečiara, jak pomstychtivě útoční na své oponenty, obratně mění názory, podle toho, jak se mu to zrovna hodí, zastrašuje novináře napřaženou pěstí a cíleně polarizuje tehdejší společnost, se nelze ubránit srovnání s některými českými a slovenskými politiky současnosti. Je to otevřené varování pro nás občany, že se totalita může kdykoli vrátit i pro populisty v čele státu, že každá sláva je pomíjivá, což ve filmu krásně ilustrují odpovědi obyčejných lidí na ulici, kterak hodnotí Mečiara v roce 1992 a jak v roce 2017. Jen díky tomu všemu má počin Terezy Nvotové nadčasovou výpovědní hodnotu a v tomto smyslu určitě stojí za vidění.
Jaké jsou zápory? Bohužel se nelze ubránit dojmu, že po řemeslné stránce je Mečiar spíše průměrně zpracovaný a z daného námětu se dalo vytěžit mnohem víc. Přes polovinu stopáže tvoří archivní záběry z politikových veřejných vystoupení. Některé jsou zajímavé, jiné už méně. Snímku by rozhodně prospělo sestříhání o patnáct až dvacet minut. Současný Vladimír Mečiar se na obrazovce objeví pouze v několika kratičkých scénách, kde se snaží tvářit jako milý a usměvavý dědeček, který si užívá zaslouženého důchodu. Režisérka jej při vzájemných rozhovorech nijak nekonfrontuje s jeho problematickou minulostí a v podstatě se o slovenském ex-premiérovi nedozvíme nic jiného než to, co si můžete běžně přečíst na internetu.
Velkým zklamáním je například pasáž o únosu syna prvního slovenského prezidenta Michala Kováče, s nímž měl Mečiar v 90. letech mocenské spory. Skutečnost, že byl tehdejší předseda vlády do únosu Kováče mladšího nějak zapleten, je všeobecně známa. Dokument nám nicméně ohledně této kauzy nenabízí žádný čerstvý úhel pohledu, jen opakuje staré domněnky a konspirační teorie. Stejně tak se nedozvíme, proč se vlastně Mečiar dostal po roce 1990 k moci a nikdo z vůdců sametové revoluce mu v tom nezabránil, třebaže již v té době bylo zřejmé, o jakého člověka se jedná. Nvotová ve filmu prokládá klasické scény s „mluvícími hlavami“ vlastními komentáři a názory na Mečiarovu osobnost. Snímek to určitě obohacuje, leč jenom do určité míry. Ani z promluv režisérky se totiž mnoho překvapivých myšlenek nevyklube.
Celkově jsem měl pocit, že je film Nvotové určen zejména pro promítání v zahraničí, případně mladým divákům, kteří Mečiara nezažili. Ti si z něj skutečně mohou udělat autentickou představu, co byl bývalý předseda vlády zač. Naopak jedinci, jež si na Mečiarovu éru dobře pamatují, si své znalosti o rozporuplném politikovi příliš nerozšíří. Na mě osobně ze snímku nejvíce zapůsobil rozhovor s podnikatelem Fedorem Flašíkem, z něhož je patrné jak hrozivě velkou moc, mají při utváření úspěšných politiků marketingové agentury.
Verdikt
Číselné hodnocení je v tomto případě hodně obtížné a může být trochu zavádějící. Mečiar je průměrně natočený portrét někdejšího kontroverzního státníka. Po filmařské stránce není nikterak výjimečný a více než jednou se na něj nejspíš nepodíváte. Samotné téma je však natolik alarmující a nadčasové, že bych jeho zhlédnutí doporučil téměř všem. Zvláště voličům „silných a neomylných vůdců“, co to s námi „myslí dobře“ a politických stran, založených na populismu, demagogii a rozdělování společnosti.
