Bruce Willis je po nějaké době zase k vidění v kinech. A možná měl zůstat na videu nebo se tam za ním mělo vypravit Přání smrti. Slušelo by mu to tam víc. Jedná se totiž o hodně staromódní záležitost, navíc nikterak výjimečně zpracovanou. Ale popořádku.
Willis ve filmu hraje po všech stránkách slušného chlapa. Manžela a otce, pro kterého je rodina na prvním místě. Dokonce i problémovému bratrovi (Vincent D'Onofrio) pomoc neodmítne. Fotbalové zápasy dcery stíhá, s agresivními idioty se nepere a aby toho nebylo málo, tak má ještě bohulibé zaměstnání – je to chirurg. Denně tedy vidí důsledky vysoké zločinnosti, která svírá Chicago ve svých kleštích. Jeho život se obrátí vzhůru nohama v momentě, kdy zločin poznamená i jeho osobní život. Pokaženou vloupačku odnesou žena a dcera, což nepřekvapivě obrací doktorův život naruby.
Nějakou dobu přirozeně truchlí, špatně se mu spí a občas se chová jako hulvát. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého. Postupně však také hrdinovi dochází trpělivost s tím, jak se cítí bezmocně. Když se zastane napadené oběti a akorát dostane nakládačku, opatří si střelnou zbraň a stává se z něj zahalený mstitel bezpráví.
Podobných filmů jsme samozřejmě mohli vidět už nespočet. Krevní msta za napadené ženy je v akčních filmech motivace stará jak kinematografie sama. Co tenhle akčňák přináší jiného? Nic moc. Pro někoho může být dostačující, že je po delší době Willis zase v kině. A celkem i působí, že je duchem přítomen, ale o jakkoliv vyčnívajícím výkonu rozhodně mluvit nejde a i toho doktora mu lze věřit jen těžko. Někoho by mohlo těšit čistě to, že se čistokrevný revenge thriller vrací na plátna, jenže s tou čistokrevností to bohužel není až tak jednoduché.
Zpočátku se Přání smrti tváří jako kriminální drama, pro které budou důležité psychologie postav a sociální komentář. Úvod sice trvá dlouho (zbytečně dlouho), ale rozhodně to nijak nepřispívá k tomu, aby bylo možné hrdinovi víc proniknout pod kůži a následně snáz pochopit, jak se z doktora zachraňujícího životy stane nezodpovědný vrah. Jeho chování film tu a tam zpovzdálí komentuje prostřednictvím rádiového či televizního vysílání, kdy moderátoři kladou otázku, zda je správné brát zákon do vlastních rukou a bez soudu popravovat domnělé viníky. A zda něco takového nemůže v době sociálních sítí inspirovat vlnu násilí.
Tyhle otázky jsou ale položeny jen z rychlíku, film se na ně nikdy nesnaží hledat odpověď a hlavně s nimi nijak není konfrontován hrdina. Nevidíme žádné zásadní pochybnosti, nevidíme, že by při své „spravedlivé“ misi někdy chyboval a musel se s tím vyrovnat. Nevidíme žádnou velkou odezvu jeho bližních nebo policie. Všechno je tak nějak „v pohodě“. Stejně jako třeba samotné prodávání zbraní, o které se snímek otře. Ve filmu se s bouchačkami obchoduje, jak s houskama v sámošce, skoro to vypadá, že si Přání smrti dělá ironickou srandu z toho, jak rychle jde zbraň v Chicagu koupit. Ale ve finále se tohle téma zase nijak neřeší a zaplácne se tím, že hrdina stejně chce střílet o něco dřív, než by mu dovoloval zákon.
Takže dobře, i když se Přání smrti v mnoha ohledech snaží tvářit jako film, který látku zpracuje seriózně a nefunguje to, pořád je tady to akční mstění, ne? Technicky vzato ve filmu skutečně nechybí, ale velká výhra to také není. Na to, aby si snímek šlo užít čistě jako bezduchý revenge thriller s pochybnou psychologií a podivným názorem-nenázorem, je tu až příliš mnoho problémů. Tempo je (zvlášť z úvodu) hodně pomalé a hra na vážnou strunu zdržuje a návdavkem dost kazí zážitek z bezduchého násilí. Protože když se snímek snaží (čas od času) z postav dělat skutečné lidi, tak se pak dost špatně užívá, že je hrdina rozšmelcuje na kaši.
To s tím šmelcováním přitom není žádná velká nadsázka a film se v daných momentech tváří, že skutečně chce, abyste si užívali – ne, abyste měli rozporuplné pocity, nebo rovnou výčitky svědomí z toho, že fandíte vrahovi. Nene, v daných okamžicích má být skutečně Bruce klasický akční hrdina, který je při likvidaci zlých protivníků v právu. Tady se nezapře původ režiséra Elie Rotha ve světě hororů a řada nepřátel tak končí v tratolišti krve a vnitřností. Dojde dokonce i na mučení nebo na černý humor. A v izolovaném vakuu taková likvidace padouchů zábavná je, ale aby ty chvíle nepůsobily nepatřičně, tak by to chtělo daleko víc odlehčit celý film a z padouchů udělat daleko větší karikatury zla, kterým budete přát jen to nejhorší. Když si Přání smrti chviličku hraje na smutné pschologicko-sociální drama, jen abyste se pár minut na to měli smát tomu, že záporák uklouzl v kaluži vlastní krve a legračně si při tom nabančil, tak to prostě vypovídá o tom, že se Eli Roth buď nemohl rozhodnout, co vlastně chce točit, anebo v tom jasno měl, ale nezvládl to ukočírovat. Vzhledem k tomu, že za svojí kariéru nenatočil ani jeden opravdu dobrý film, jsou obě varianty dost možná správně.
