Jiří Vejdělek platí za spolehlivého hitmakera. Má za sebou divácky oblíbené filmy Účastníci zájezdu, Václav, Ženy v pokušení nebo Muži v naději. Tátova Volha by tak jednoznačně dopadnout nemusela.
Hrdinkami filmu jsou matka s dcerou, kterým čerstvě umřel manžel/otec. Obě se se ztrátou nějak vyrovnávají, oběma zůstává v životě díra. Matka se bojí samoty, oplakává životní lásku. Dcera v otci měla největší oporu, momentálně o to výraznější, že zápasí s rakovinou a z manželství jí utekla jiskra. Když při vyklízení otcovy pozůstalosti přijdou na to, že měl nebožtík možná nemanželského syna, rozhodnou se dočasně odstavit vlastní starosti na vedlejší kolej a vypraví se v tátově staré Volze na výlet po jeho bývalých milenkách, aby vypátraly víc.
Tematicky film vůbec není špatný. Řeší se vztah obou žen k mrtvému muži i jejich vzájemný vztah jedné k druhé. Skrz obě dvě pak film rozebírá komplikace partnerského soužití, to, jak v něm nic není černobílé. Mladší Tereza má partnerství čisté, přímé, plné podpory. Přesto má pocit, že je se starostlivým mužem v pasti. Eva zažívala manželství plné nevěr a lží, přesto si nestěžuje a na roky s mužem vzpomíná s radostí (aniž by jeho či svoje nedostatky nějak zametala pod koberec). Něco je explicitně řečené, něco vidíme jen v náznaku, ve výrazu ve tváři. A je třeba říct, že Eliška Balzerová a Tatiana Vilhelmová si se svými úlohami v rámci možností poradily velice dobře.
Potěšit dokáže i to, jakým způsobem se pracuje s dávkováním informací a samotné rozuzlení patří k tomu silnějšímu. O to větší je škoda, že se se zajímavou kostrou nepodařilo nějak kloudněji pracovat. Film je vystavěný jako road movie. Je sledem samostatných epizodek, které se hodně liší tónem. Tátova Volha skáče od dramatu, přes melodrama, až po po hurónskou lidovou komedii. Ne že by přitom humor k trudným chvílím nepatřil. Ba naopak. Tady jde spíš o to, že ten styl humoru není konzistentní (často je to navíc bohužel ten typ, který zkrátka a dobře není vtipný) a ačkoliv jsou některé pasáže samy o sobě docela povedené (Eva Holubová jako ostrá matriarcha rozlehlého rodu, který se tísní ve skromném bytě), do kontextu celého filmu ani trochu nezapadají.
Taky je hrozná škoda, když poměrně břitké pasáže plné koukání životní pravdě do očí, rozmělňují melodramatické momenty, kdy se scénář za každou cenu snaží látku ždímat, místo toho, aby jí dal možnost dýchat. Úplně se nezadařilo ani v dialozích, které jsou dost často naprosto neživotné, nepřirozené. To je pak úplně jedno, že jsou herci v jiných případech spolehliví, jakmile mají najednou mluvit jako z románu, působí v tu ránu jejich výkon nepřesvědčivě. A to celé podtrhuje hudba, která je vyloženě patetická. Její tlačení na pilu pak ve finále vyvolá spíš odpor, než že by dokázalo emoce na plátně nějak zintenzivnit. Zbytečně vyumělkovaná je občas i práce s kamerou, kdy na sebe nejrůznější „hezké“ záběry až zbytečně upozorňují. A medvědí službu dělá snímku i místy rozvleklé tempo.
Verdikt
Když se Tátově Volze podaří čas od času trefně dostat k jádru pudla, tak dává prostor k zamyšlení a můžete se kochat tím, jak se triu Vejdělek-Vilhelmová-Balzerová povedlo na malé ploše docela dost říct. Bohužel se na zdravé jádro lepí spousta nepotřebných kudrlinek a patosu, nedaří se držet nějaký konzistentní tón (nebo alespoň přirozeně přecházet z jedné polohy do druhé) a celkově tak vlastně zamrzí, že Volha nedopadla lépe, když tam byl ten potenciál.
PS: Číselné hodnocení tentokrát vůbec neberte vážně. Ten film je prostě rozpačitý. Zároveň ale vybízí k diskusi, nějakému číselnému kvantifikování se dost vzpírá.
