Bright je první pokus Netflixu o vysokoropočtovou filmovou produkci. VOD společnost byla už předtím dobře známá vysokorozpočtovými seriály, ale na filmovém poli se držela spíš v nižších účetních patrech. Pořád se bavíme „jen“ o 90 milionech dolarů, ale i tak jde o trikový snímek, ve kterém si hlavní roli střihl Will Smith.
Režíruje David Ayer, takže asi nikoho nepřekvapí, že si Smith zahrál ostříleného poldu z Los Angeles. Rozdíl je tentokrát v tom, že se nacházíme v alternativní realitě, ve které na Zemi společně s lidmi žijí od pradávna orkové, elfové a další bytosti, magie je vzácná, ale také existuje a do chodu dějin zasahují božské entity.
Tenhle aspekt film ozvláštňuje, slibuje zajímavý potenciál, protože z pohledu na soudobou společnost, ve které běžně figurují nadpřirozené elementy, se dá vytěžit leccos. Bohužel, Ayer vypráví svůj klasický příběh o drsném policejním životě, jakých už nabídl během své kariéry celou řadu. Jediným rozdílem jsou vlastně jenom ty nadpřirozené kulisy.
Parťák policisty Daryla Warda (Smith) je vůbec první ork přijatý do sboru (Joel Edgerton) a v jeho příběhu můžeme samozřejmě vidět paralely k rasismu a dalším sociálním tématům. Opět se ale nejedná o nic, co bychom v pozměněné formě neviděli už jinde. Akční scény občas dovede magie ozvláštnit, vesměs jde ale o přestřelky, které spíš než na skutečně nápaditou choreografii sázejí na razanci.
Edgerton se pod vrstvou make-upu snaží, seč mu síly stačí, Smith se svým charismatem dokáže upoutat pozornost, i když je jeho postava vlastně jen o chlup lepší, než většina jeho zkorumpovaných policejních kolegů. Zázračný vývoj od žádné z postav nečekejte, spíš takovou tu klasickou pošťuchovačku dvou parťáků, kteří se příliš nemusejí, ale tak nějak na sebe zbyli. Noomi Rapace jako záporačka Leilah je vizuálně výrazná, ale to je tak asi všechno, o vyznavačích temného pána se moc nedozvíme.
Celkem tak Bright není úplně marná záležitost. Tu a tam padne nějaká hláška, utíká to, akce se rozhodně neostýchá drsnějších výjevů a svět plný víl a kentaurů budí zvědavost. Nikdy se ale nedostáváme hlouběji pod povrch a v žádném okamžiku Ayer neukazuje nic, co už bychom neviděli mnohokrát jinde. V součtu dostáváme promarněnou příležitost, která jednou zabaví, ale na po pár dnech na ni nikdo nevzpomene.
