Přání k mání, tak se jmenuje nové české pohádkové dobrodružství, které 7. 12. dorazí do českých a slovenských kin. Příběh pojednává podle oficiální synopse o „několika podobách lásky“. Hlavní hrdina Albert se snaží okouzlit ségru svého nejlepšího kamaráda, Albertovi rodiče trnou, zda jejich láska po letech nevyprchala a spolužák Bosák junior je na povrchu možná neomalený spratek, ale ve skutečnosti se jen snaží získat pozornost svého otce. Všechno se komplikuje tím, že má Albert k dispozici kouzelné přání, které z něj chce kdekdo vymámit a on sám by jej nerad promrhal.
Zápletka se možná nijak zvlášť nevymyká zvyklostem žánru, nicméně tady hraje prim provedení. Tak především má snímek na české poměry až nezvykle smysluplný scénář. Nejde o takovou tu typickou českou pohádku posledních let, kde se má hlavně hodně vřeštět, aby to děcka nějak zaujalo. Tady se rozjede několik zápletek, ty se navzájem doplňují, vše se smysluplně uzavře, každá důležitá postava projde nějakou zřetelnou cestou a nic nezůstane jen tak volně viset ve vzduchu – co se zasadí, to se také sklidí.
Pak je tu vizuální zpracování. Děj je zasazený do zimního lázeňského městečka, do kouzelného bezčasí. Na jednu stranu se městečkem prohání futuristický závěsný vlak, na druhou stranu všechno vypadá retro, telefony mají kulatý ciferník, a tak podobně. Celý snímek vypadá, jako vize budoucnosti někdy z poloviny minulého století nebo klidně i starší doby. Z některých momentů na vás dýchne Jules Verne, jinde možná Karel Zeman. Dohromady mi však snímek nejvíc připomínal asi vizuální hravost Wese Andersona, což podporuje také kamera Pavla Berkoviče, která často rámuje záběry skoro „čtvercově“ a správným pohybem pomáhá prodat nejeden vtip.
Humor je vesměs nenásilný, jemný. Mísí se tu groteska s velikou porcí nadsázky. V té se ostatně nese celý film, což ještě dál podtrhuje sympatickou jinakost a „mimozemskost“. Co je naopak velkou slabinou, jsou herci. Dospělí v čele s Martinem Myšičkou a Jitkou Čvančarovou jsou v pohodě, ale u dětí to až taková sláva není. Povedlo se vybrat sympaťáky, se kterými s chutí celý film strávíte, což je plus. Ale jakmile jde o sázení jednotlivých replik, je to tak padesát na padesát. Dětem hodně pomáhá zmiňovaný nadnesený duch, ve kterém se dost přešlapů ztratí. Nicméně místy děti působí opravdu jak na školní besídce a to prostě tahá za uši. Což je veliká škoda, protože se to dá skousnout, ale obávám se, že některé diváky to dost odradí.
Abych nekončil negativně, tak na závěr musím pochválit ještě hudbu Davida Solaře, která má (v dobrém slova smyslu) hollywoodské parametry a naprosto přesně se k podobnému stylu vyprávění hodí. Celkově je tak z Přání k mání až překvapivě vydařená pohádková záležitost, které chybí jen krůček (lepší výkony dětských herců) k tomu, aby se z ní stala naprostá klasika. I tak ale nemůžu snímek než doporučit a sám si jej s chutí dám znovu. A nenechte se odradit naprosto otřesnými trailery, ve kterých se film podařilo vykreslit jako takové to typické české peklíčko. Pokud by se mělo bodovat, viděl bych to na nějakých sedm z deseti, ale ta osmička je hodně blízko.
