Sacha Baron Cohen si tu a tam zahraje v nějakém cizím filmu (naposledy jsme ho viděli v Hugovi, do budoucna ho čeká třeba životopis Freddieho Mercuryho), ale daleko známější je pro ztvárňování svých vlastních postav, se kterými připravuje filmy a televizní show, ale z role obvykle nevystupuje ani během rozhovorů a dalších společenských událostí (viz Sachova propagace Diktátora). Jednotlivé role Cohenovi slouží jak k prachobyčejné parodii, tak k satirické kritice nejrůznějších společenských nešvarů. Postupně takhle vznikli rapper Ali G, kazašský reportér Borat, rakouský homosexuál Bruno a konečně Aladeen, diktátor fiktivního státu Wadiya.
Na rozdíl od předchozích dvou filmů už není Diktátor sestříhaný z dokumentárně pořízených záběrů „skutečných“ situací, ale jedná se o tradiční film. Těžko říct, jestli se Cohen obával, že tentokrát už by nikoho nenachytal, anebo zkrátka měl na tradičnější formu chuť, každopádně to s sebou nese řadu pozitiv i negativ. Na jednu stranu už hrdina nemůže mámit z lidí autentické reakce a využívat neuvěřitelnou sílu náhody, ale zároveň samozřejmě má Sacha nad vším naprostou kontrolu, může si každou repliku dopředu přesně napsat a může rozehrávat situace, které by byly v pseudo-dokumentárním stylu nemyslitelné.
Diktátor přestává diktovat
Samotný děj filmu pojednává o tom, jak diktátora Aladeena mají už všichni plné zuby, a tak se ho jeho pravá ruka Tamir (Ben Kingsley) rozhodne zavraždit a nahradit ho manipulovatelným dvojníkem. Nájemný vrah (John C. Reilly) však Aladeena nezabije, ale pouze zbaví charakteristického plnovousu a vypustí ho do ulic New Yorku. Aladeen sice v neznámém prostředí nad kterým nemá kontrolu tápe, ale přesto neváhá ani vteřinu a okamžitě začne znovu usilovat o svůj trůn. Dopomoci mu k tomu má jeho bývalý jaderný technik Nadal (Jason Mantzo
ukas), kterého chtěl nechat popravit, a Zoey (Anna Faris), feministická hippie aktivistka, která dělá cattering pro zasedání NATO, na kterém má Aladeenův dvojník podepsat smlouvu, jež přivede Wadiyu k demokracii.
Dočkáváme se tak klasických situací, ve kterých Cohen jakožto hloupý nevychovanec vytržený ze svého přirozeného prostředí uráží všechny a všechno a zkoumá, co ještě prudérnější část obecenstva snese. Pro každého je tu trochu. Černohumorné narážky na jedenácté září budou těžko vydýchávat asi především Newyorčané, slušnou sodu dostávají také feministky, černoši nebo židé (potažmo tedy rasisté i zastánci umělé politické korektnosti). Zdaleka nejzdařilejší je ale „fór“ ústřední: Svět neusiluje ve snímku o mír ve Wadiyi proto, aby pomohl jeho lidem, ale z toho důvodu, že si chce rozparcelovat jeho naleziště ropy. Připomíná vám to něco? Korunu pak celé kritice demokracie i odpůrcům demokracie nasadí parádní závěrečný proslov.
Šokuje to ještě někoho?
Přes názorově silné jádro se však nejedná o zas tak výrazný film. Časy kdy byl Sacha Baron Cohen šokující nebo alespoň výrazně překvapivý jsou dávno pryč a v Diktátorovi předvádí především solidní řemeslo. Je třeba ocenit, že na nás hrne prakticky nonstop záplavu nápadů a vtipů nejrůznějšího druhu a kalibru (tu se bijí malé děti, onde zase probíhá sex s celebritami, aby se v zápětí pronesla nějaká nenápadná satirická narážka), ale jedním dechem je třeba dodat, že ne každý pokus v té záplavě padne na úr
odnou půdu. Některé vtipy jsou předvídatelné, jiné vyloženě trapné. Na druhou stranu, těch opravdu vydařených, kdy budete burácet smíchy, je ve filmu tolik, že ty slabší dokážou vyvážit.
Technické zpracování netřeba široce rozebírat, Larry Charles si poradil s režií naprosto suverénně, takže se nemusíte bát, že by vás nějaké nedodělky vytrhávaly z nerušeného zážitku. Herci ve vedlejších rolích jsou bezproblémoví, ale všichni jsou tu především proto, aby nahrávali Cohenovi. Daleko zajímavější je výčet cameí, který vám nebudu kazit, ale budete koukat, kdo všechno je ochotný jít se světovými megalomany do postele za prachy. Zvláštní pochvalu si zaslouží výborný soundtrack, kdy každou chvíli slyšíme nějaký klasický hit (nejvýraznější jsou asi R.E.M.) přezpívaný do fiktivního jazyka Wadie (tedy alespoň myslím, že jde o fiktivní jazyk, doufám, že jsem neurazil třeba arabštinu).
Verdikt
Diktátor není tak výrazný, jako Borat, ale na druhou stranu je v něm méně hluchých míst než v Brunovi či Alim G. Za pár týdnů si z něj pravděpodobně už zhola nic nevybavíte a vyložená klasika z Diktátora asi nebude, ale to nic nemění na skutečnosti, že milovníci kontroverzního a černého humoru si přímo při sledování přijdou na své. Příjemnou třešničkou pak je fakt, že se nejedná o samoúčelnou sbírku oplzlosti, ale o kompaktní satirický příběh, který vedle pobavení dokáže také něco sdělit.
