Edgar Allan Poe, americký prozaik a básník, jehož slavná, krákavá průpovídka „Never more…“ bude různé literární živly inspirovat ještě slušnou řádku let, byl vskutku záhadná postava. A korunu tomu nasadil, když si za nepříliš vyjasněných okolností dovolil zemřít. Co tomuto činu předcházelo, se divákům snaží se značnou dávkou imaginace naservírovat režisér James McTeigue (Podařená adaptace komiksu Alana Moora V jako Vendeta.) a John Cusack (2012) v hlavní roli.
Edgar Allan Poe (John Cusack) si dobře rozumí s alkoholem a blonďatou Elizabeth (Alice Eve). Pochopení pro něj však nenachází jeho vydavatel, potencionální tchán (Brendan Gleeson) a víc jak polovina Baltimoru. Čemuž rozhodně nepomůže to, že jeden z pomýlených fanoušků použije jeho sbírku povídek Jáma a kyvadlo jako zdroj inspirace pro své vražedné řádění. Vyšetřující Detektiv Emmet Fields (Luke Evans) nepříliš nadšeného spisovatele přizve k případu. Zpočátku to Poea pouze vytrhává z rutiny, ale celá situace se značně zkomplikuje, když krvelačný obdivovatel unese jeho milovanou Elizabeth. Náhle se tato záležitost stává ještě osobnější.
Ve výsledku Havran nejvíce připomíná žánrově spřízněné Z pekla s Johnnym Deppem. I tady byla spousta ošklivých mrtvol, vyšetřující zmítaný vlastními démony a beznaděj čišící z každého zákoutí. Jenže na rozdíl od Z Pekla chybí Havranovi sympatický ústřední hrdina. Edgar Allan Poe je v Cusackově podání pouze poněkud excentrický, ale jinak docela nezajímavý pisálek, po kterém kdo ví proč pálí nejkrásnější ženská ve městě. Asi bychom neměli podceňovat kouzlo poesie. Přesto to moc smyslu nedává. Ale abychom nebyli k Poeovi nespravedliví, jeho milá Alice Eve coby Elizabeth toho také zrovna moc předvádět nemusí. Po většinu filmu je pohřbená zaživa a zuřivě buší na víko rakve. Pány snad obměkčí pohled na vnady bojující s těsností hereččina korsetu. Třetím do počtu je Luke Evans a ač poněkud výraznější, zůstává pouze tím vzadu po němž scénář a režie vyžaduje pouze to, aby se zasvěceně šklebil do kamery.
McTiegova režie postrádá jakýkoliv záblesk originality. Přitom by se tu dalo těžit z tolika věcí! Viktoriánská atmosféra, tajemno, brutalita… Jenže právě tyto
atributy jsou v Havranovi nevýrazné a zapomenutelné. Film se chvílemi hodně loudá a k tomu by se divák začal opravdu nudit, chybí jen málo. V tomhle případě je obzvláště těžké hledat na průměrném filmu klady. Tím největším zůstává, že to není tak hrozné. Nejsou zde výraznější scénáristické lapsy, příliš podbízivá režie, nebo přehrávající hlavní hrdina. Divák by snad byl vděčnější, kdyby se nějakých výše zmíněných „chyb“ dočkal. Protože pak bych si na Havrana alespoň pamatoval. Takhle jde o průměrný film, kterých rozhodně neexistuje málo.
Verdikt
James McTeigue natočil nikoliv nepodařenou, ale jinak naprosto zapomenutelnou žánrovku, která vás pobaví, po dvě hodiny udrží vzhůru, ale za týden se vám celý film vykouří z hlavy. Havranovi chybí originalita. Edgar Allan Poe sice nemůže za to, že jeho povídka Jáma a kyvadlo inspirovala už i tvůrce SAW, ale vidět tento motiv na plátně po několikáté (nehledě na to, jak nepříjemné je dívat se na to, jak obří kyvadlo někoho přetne vejpůl) už začíná být docela otravné. A ani Cusackovo pojetí Poea coby osudem pronásledovaného génia, alkoholika a otravného hejska není důvodem, proč se na film vypravit. S divákem nenaváže potřebné pouto, takže vás ve výsledku tenhle nešťastný pan spisovatel vlastně vůbec nezajímá. Stejně jako celý tenhle film.
