Deset let po událostech snímku Prometheus zachytí kolonizační loď Covenant podivný signál. Posádka je rozrušená po závažné nehodě, a tak možnost prozkoumání nedaleké obyvatelné planety zní daleko lákavěji, než několik dalších let v umělém spánku, při kterém nemáte sebemenší kontrolu nad svým osudem. Posádka v čele s novým kapitánem Oramem (Billy Crudup), první důstojnicí Daniels (Katherine Waterston) a androidem Walterem (Michael Fassbender) přistává na povrchu. Při cestě za zdrojem signálu se však setkává s nebezpečným virem a agresivními predátory. Z průzkumné mise se tak rychle stává boj o holý život, který se prolíná s odhalením osudu přeživších z Promethea.
Ridley Scott před mnoha a mnoha lety nastartoval ságu Vetřelce. Ať už jednotlivé další díly byly jakékoliv, nedalo se jim upřít, že byl každý hodně jiný a přistupovaly k látce po svém. I první Ridleyho prequel, Prometheus, nabízel mnoho nového, když těžiště pozornosti přesunul ze samotného xenomorpha na tzv. „hvězdné žokeje“, tedy na rasu mimozemšťanů, která v úplně prvním filmu z neznámého důvodu převáží náklad vetřeleckých vajíček. Co jsou zač? Proč jejich loď havarovala? Proč převážela náklad vajec? K čemu přesně slouží a kde se vzala? Právě tyhle otázky daly Prometheovi vzniknout, ale nakonec na ně odpovídal jen nepřímo, spíš v náznacích. Místo toho se snímek zabýval tématem stvoření a stvořitele, touze hrát si na boha a touze svého „boha“ najít a položit mu pár otázek. Takže ačkoliv se jedná o snímek hodně problematický, je poměrně dobře patrné, co jej pohání a je pochopitelné, proč má svoje zapálené zastánce.
Vetřelec: Covenant to má s odůvodněním svojí existence daleko složitější. Ridley Scott je zcela evidentně i nadále fascinovaný stejnými tématy, jako v Prometheovi, ale nedomnívám se, že by je Covenant jakýmkoliv zásadním způsobem prohluboval. Pouze se pokračuje v opakování toho, co už zaznělo v minulém filmu. Posádka lodi Covenant s sebou přináší vlastně jen vůli přežít, chuť vést jednoduchý život a dalšího androida, který pomáhá tematizovat otázku lidství. Všechno ostatní je opakováním Promethea. Dál se bavíme o touze tvořit, touze být svým pánem, vyrvat se z okovů svého stvořitele, pokořit jej a zastínit. Dál se točíme kolem toho, jestli je „něco víc“, jaký je náš úděl atd. V Covenantu jsou možná témata rozebírána otevřeněji než v Prometheovi a s pomocí nových prostředků, ale to je tak všechno.
Pokud tedy Scott nepřináší nic zásadního na filosofické rovině, zbývá mu k upoutání divákovy pozornosti survival sci-fi horor, podložený v tomhle případě obřím rozpočtem a vysokou úrovní řemeslného týmu. Covenant opět skvěle vypadá. Vesmírné dopravní prostředky používají vizuální jazyk známý z předchozích vetřeleckých filmů, ale přesto jsou nové, neokoukané. Ale stále na první pohled hmatatelné! Kabiny a chodby působí používaně, postavy se k přístrojovým deskám chovají tak, jako by to skutečně byly reálné ovládací panely. V zachycení zdánlivé každodennosti a neobyčejných světů je Ridley zkrátka bourák. Ať už jde o nenápadné projevy sounáležitosti mezi členy posádky nebo o ohromující nový svět, na který Covenant vyšle průzkumný modul.
Už ve vesmíru Scott pomalu obmotává diváky s pomocí jeho širé prázdnoty a studených chodeb vesmírné lodi. Na planetě znepokojují hrobové ticho i majestátní krajina. A pak se samozřejmě objeví příšerky a napětí se začne střídat s terorem. Bohužel však nic netrvá věčně. Podobně jako v Prometheovi je i v tomhle případě příslib pozvolné první poloviny silnější, než následné umírání anonymních členů posádky, které se drží zajetých kolejí.
