Strážci vesmíru, alias Mighty Morphin Power Rangers. Fenomén pro mládež z poloviny 90. let, který se od roku 1997 vysílal také na našich obrazovkách. I když vám v té době bylo kolem deseti let, nejspíš jste podvědomě cítili přinejmenším to, že se zápletky seriálu opravdu hodně opakují. Starším pak neunikly ani pitomé dialogy, slabé herecké výkony a triky, mizerná akce a celkově laciné provedení celého seriálu. Stejně se z Power Rangers stal fenomén, protože cílení na nejmenší fungovalo. Hrdinové ovládali bojová umění, oblékali stylové oblečky, prali se s příšerami, měli k ruce nejrůznější zbraně a především obří mechy, ze kterých mohli poskládat ještě většího mecha. K tomu si připočtěte mytologii plnou nejrůznějších krystalů, tajuplných energií a prastarých rituálů a na klukovskou modlu bylo úspěšně zaděláno.
Jakým způsobem partu pestrobarevných „motorkářů“, co dělají karate přivést do současnosti? Tvůrci už od základů vsadili na to, že celovečerní film připravují pro široké publikum a pro fanoušky seriálů nachystali spíš různá pomrknutí, než že by film točili vyloženě pro ně. Šílené béčkové provedení a vyloženě absurdní příběh tedy chybí. Tahle verze je daleko stravitelnější. Všechny nadpřirozené elementy jsou odhalovány postupně a relativně pomalu, neustále navíc s velkou dávkou nadsázky, kdy samotné postavy neváhají komentovat, jak je všechno co zažívají přitažené za vlasy.
Po značnou část filmu vlastně ikonické prvky ze Strážců vesmíru jen vystrkují růžky. Sledujeme teenagerské melodrama, do kterého se nadpřirozené elementy vkrádají jen postupně. Snímek začíná tím, že nás postupně seznamuje s pěticí outsiderů, kteří najdou oporu jeden v druhém. K nějakému ideálu přitom mají hrdinové vlastně daleko. Vůdce party Jason (Dacre Montgomery) je vlastně ukřivděný smrad, který při stupidním studentském žertíku málem zabije sebe i někoho dalšího, nadělá spoustu škod na majetku, a pak se ještě uráží na otce, že si dovolil na něj být naštvaný. A podobné pubertální úlety má polovina hrdinů. Překvapivě to ale vůbec nevadí.
Pětice je naprosto výtečně obsazená, kdy jsou jeden charismatičtější než druhý. Všichni mají mezi sebou skvělou chemii a neustálé vzájemné popichování funguje, takže je prostě fajn s bandou trávit čas. Všechno jsou to horké hlavy bez pudu sebezáchovy, tak trochu blázni, takže děj rychle utíká kupředu a poměrně záhy už pětice objevuje své nově nabyté superhrdinské schopnosti. V tu chvíli je z filmu jakási směs Kroniky se Spider-Manem. Vedle vzájemné dynamiky plyne zábava z testování vlastních limitů a poznávání mimozemských bytostí a mimozemské technologie, která ke Strážcům vesmíru neodmyslitelně patří. Postavy neustále s nadhledem glosují situaci a znovu a znovu vás ubezpečují, že moc dobře vědí, jak je všechno, co se jim děje, postavené na hlavu.
Zároveň je to ale podle nich všechno strašně cool, a svým přirozeným projevem na vás tenhle dojem dokážou přenést. Nebo alespoň na mě určitě. Film tak postupně dávkuje, kolik trikových elementů před vás předloží, až všechno nevyhnutelně dojde do závěrečné bitvy, která už se neobejde bez plné výstroje a pilotování obřích robotů, na které většina diváků nejspíš do kina přišla. Tihle diváci ale podle mě musí být filmem zklamaní, protože těch akčních scén není mnoho, a i když nejsou špatné, rozhodně neukazují nic, co byste alespoň ve vzdálené podobě neviděli už jinde.
Tady opravdu stojí zábava především na postavách a to nejen na hrdinech, ale i na těch vedlejších figurách. Elizabeth Banks je v roli Rity Repulsy hodně živočišná, připomíná nějakou šamanskou čarodějku, která se až hororově svíjí nad svými oběťmi a navíc si veškeré páchání zla slastně užívá. Zordon (guru Strážců vesmíru, ze kterého však zbyla v současnosti už jen mluvící obrazovka) v podání Bryana Cranstona a jeho robotický asistent Alpha 5 v podání Billa Hadera, pak tvoří vysloveně komediální dvojici, která je vtipná především díky tomu, že nechápe pozemské zvyklosti, na všechno je strašně hrr a nechápe, proč jsou Strážci vesmíru taková ucha.
Největší slabiny? Průměrná akce mi překvapivě ani tolik nevadila, smířený jsem byl i se skutečností, že vývoj postav je na úrovni teenagerského melodramatu. Zdaleka nejhorší jsou na filmu jeho nekonečná klišé. Nejhorší jsou v dialozích. Tam nedokážu určit, jak moc úřadoval dabing (ten samozřejmě mrzí, protože slyšitelně zabíjí podání spousty situací, ale jinak je docela k přežití, k pitomému nádechu filmu tak nějak sedí a řada vtipů jej přežila), ale řada scén, zvlášť těch, které mají být vrcholně emocionální, je nechutně patetická. Na jednu stranu to do toho teenagerského melodramatu (o partě vyděděnců, kteří se stanou superhrdiny v obřích robotech) svým způsobem sedí, ale i tak to strašně tahá za uši a je to fakt velká křeč.
A děj filmu, to je taky jedno velké klišé. Je fajn, že všechno v rámci vnitřní logiky snímku dává smysl, všechno má svoji posloupnost a události jsou přirozeně vygradované. Ale chybí opravdu byť jen sebemenší překvapení a pro scenáristické zkratky se nejde daleko – spousta věcí se děje prostě protože proto a nikdo se neobtěžoval předstírat, že mají situace alespoň pseudo-reálné důsledky. Hlavně aby všechno uhánělo zběsile kupředu a zbytek je šumák.
Verdikt
Strážci vesmíru vlastně dokázali malý zázrak. Vzali neskutečně pitomou premisu a udělali z ní vesměs příjemnou zábavu. Filmoví Power Rangers jsou teenage melodrama, se vším co k tomu patří (v dobrém i zlém), do kterého je přimíchaný superhrdinský origin. Pokud to zní jako něco, na co máte chuť, pak na vás čeká dvouhodinovka s nakažlivě sympatickými hrdiny, pár nostalgických odkazů na seriál, zajímavá vesmírná udělátka a průměrná akce v přiměřené míře. Jestli se puberťáckého kamarádění děsíte jako čert kříže, tak rozhodně dejte ruce pryč, protože to je opravdu hlavní náplň filmu.
