Natočit hraný film podle japonské předlohy není vůbec jednoduchý úkol a ve většině případech z toho kouká předem prohraný boj. Jen zcela výjimečně se někdy objeví zdařilý pokus, zdravíme např. Na hraně zítřka. Ghost in the Shell je kultovní sci-fi, která začala jako manga, pokračovala jako anime a hodně z ní čerpal Matrix. Jméno značky je známé i v našich končinách, takže i místní fanoušci z ohlášení hrané adaptace se Scarlett Johansson v hlavní roli nadšením vyloženě neskákali. Ale jak to celé nakonec dopadlo?
Příběh nás bere do budoucnosti, v níž potkáváme hlavní hrdinku ve chvíli, kdy se po teroristickém útoku podařilo zachránit pouze její mozek. Ten je poté vložen díky technologickému pokroku do prostetického těla a tímto zásahem se stává Major prvním svého druhu - kybernetickým tělem s lidským mozkem. Kyborgem. Jakožto člen policejní jednotky Sekce 9 se snaží dopadnout teroristu, jenž zaútočil na společnost Hanka Robotics, kde se hlavní postava „narodila“. Čím víc se však začne Major ke zločinci blížit, tím větší v sobě začne pociťovat touhu odhalit pravdu o svém minulém životě.
Dál nemá cenu v odhalování děje pokračovat. O to se postaraly trailery. Zápletka je zjednodušená, xkrát ohraná a podaná tak, aby sedla západnímu publiku. Přenesení původního „ducha“ do americké adaptace zůstalo někde na půli cesty a jakožto fanoušek GitS jsem se na ní pokoušel nahlížet nezaujatě. Přesto jsou moje pocity rozpačité a neubránil jsem se lehkému zklamání. Zahloubaných myšlenek o významu paměti či esenci života není mnoho, spíš se klouže po povrchu a k většímu dumání vás snímek nepřinutí.
Věcí, které se nepovedly a zaslouží si rýpání a ukazování prstem, by se našlo dost. Někdo nepřekousne už mezinárodní herecké obsazení filmu a jsou tu i další odchylky od předlohy. Což ještě nemusí nutně znamenat katastrofu. Major se sice nechová jako v předloze, ale její poruchy, hlodání otázek o minulosti a sžívání se s kybernetickou schránkou mělo podle mě i v téhle podobě něco do sebe. Vizuální zpracování původního filmu se vystihnout podařilo, stejně jako věrně přivést do hrané podoby některé konkrétní scény. Ztvárněním novinka režiséra Ruperta Sanderse připomíná „špinavé sci-fi“ z 80. a 90. let. Ve stejném světě jako futuristické Tokio s obřími hologramy by za mořem klidně mohlo ležet deštěm zalité Los Angeles z Blade Runnera.
Je vidět, že tvůrci si dali na výtvarné stránce opravdu pečlivě záležet. To samé se už nedá tolik říct o akci, jež se místy chlubí efektní zpomalovačkou, ale jinak je obyčejná a ničím neosloví. Z herců ve vedlejších rolích zaujme Pilou Asbæk, který je jako parťák Majora správný sympaťák. Takeshi Kitano v roli policejního šéfa Aramakiho má scén tak akorát, zato zapojení ostatních členů Sekce 9 mohlo být důkladnější. Co tahá mé hodnocení o stupínek nahoru je hudba Lorneho Balfe. Mým uším lahodila skoro po celý film, jehož tempo je v první polovině svižné, na neutrál přehazuje po skutečném setkání Majora s teroristou Kuzem (Michael Pitt) a ve finále pomáhá filmu gradovat. Bohužel sem musím směřovat další výtku, protože mi závěr přišel až moc rychlý.
Verdikt
Nikdo snad nečekal, že se hollywoodská verze originálu vyrovná. Ovšem nezahodil bych ji jako úplně spatlaný pokus, kterým ji někteří hardcore fandové dozajista nazvou, už třeba jen z principu. Příjemná je už jen ta možnost, že se noví diváci nechají okouzlit povedenou vizuální stránkou a třeba je to přiměje sáhnout i po skvělé předloze. Za sebe dávám teď šťastnou sedmičku, ale domnívám se, že s odstupem času půjdu s hodnocením níž, protože pod tím krásným kybernetickým tělem dřímá bohužel opravdu poněkud jednodušší duch.
Na závěr ještě pohled diváka, který předlohu nezná:
