Závěrečná část hobití trilogie se nijak výrazně neliší od svých předchůdců. Všechny klady i zápory opět souvisí s velikášským pojetím režiséra Petera Jacksona, se samotným dělením krátkého příběhu na tři části a také na tom, kde ve vyprávění se zrovna nacházíme. A protože je Bitva pěti armád dramatickým vyvrcholením příběhu, má už z podstaty předpoklady k tomu, být z celé trilogie nejlepší. Neočekávaná cesta může konkurovat silnou nostalgickou notou, představováním nových hrdinů a vyčnívající scénou s Glumem, ale je zbytečně roztahaná a končí uprostřed věty. Nad Šmakovou dračí pouští, a jejím sledem nesouvisejících epizodek bez začátku a konce, pak Bitva pěti armád ční naprosto spolehlivě, když nabízí kompaktní kus příběhu, který má svůj vývoj a emocionální rezonanci.
Do děje jsme vrženi okamžitě po skončení minulého filmu. Drak Šmak (Benedict Cumberbatch) nenechá své vyštvání z Osamělé hory bez odplaty a ve velkolepé sekvenci směřuje svou pomstu na nevinné obyvatele Jezerního města. Zubožení uprchlíci se nemají pro pomoc obrátit kam jinam, než právě k trpaslíkům a o díl pokladu se hodlají přihlásit také elfové z Temného hvozdu. Jenže trpasličímu vůdci Thorinovi Pavézovi (Richard Armitage) hory zlata zatemnily mozek, a tak než aby se o část nově nabytého jmění podělil, raději povolá své trpasličí spojence a chystá se na válku. To však ještě žádná ze znesvářených stran netuší, že Osamělou horu chtějí dobýt také skřetí vojska, která se rychle přibližují.
V celém filmu se tak snoubí několik základních příběhů. Bard Lučištník (Luke Evans) musí chtě nechtě přijmout roli vůdce lidí a pokusit se je v těžkých časech udržet naživu. Ve svém druhém filmu konečně dostává Evans větší prostor a i když je svým způsobem vlastně jen jedním z generálů v očekávané bitvě, je generálem charismatickým a přesvědčivým. Není těžké uvěřit, že právě takový člověk může mít na bojeschopnost nezkušených rybářů zásadní vliv.
Elfové nabízejí dva protiklady. Na jedné straně stojí pyšný král Thranduil (Lee Pace), který ve své přezíravosti nehodlá brát ohled na nikoho jiného než na svůj „nadřazený“ lid. Tauriel (Evangeline Lilly) a Legolas (Orlando Bloom) se naopak řídí čistě srdcem. Tahle dvojice má hobitímu finále zřejmě dodat další emocionální rozměr, mě osobně však vrcholné momenty s elfy nijak zvlášť nezasáhly, a tak celá linka působí opět nadbytečně. Tauriel je ve filmu proto, aby se zvýšilo množství žen na plátně, aby šlo do příběhu vpašovat Legolase a aby se zvedl počet akčních scén. Elfí nadpřirozené poskakování má sice celkem šťávu a čas strávený se sveřepou Evangeline Lilly neurazí, ale kdyby obě postavy z příběhu zcela zmizely, na globální události by to mělo prakticky nulový dopad.
Jen o nemnoho lépe je na tom odbočka s Gandalfem (Ian McKellen). Jacksonovu záměru důsledně provázat Hobita s LOTRem slouží dobře. Sauron vystrkuje růžky, dozvídáme se o jeho plánech, o tom, proč vlastně Gandalf zosnoval výpravu k Ereboru. V rámci samotného Hobita jde však opět o naprosto vedlejší epizodu, která nijak neslouží příběhu hlavních hrdinů, pouze přidává stopáž, slušnou kouzelnickou akční scénu a ještě jednou nám připomíná staré známé postavy, které však už do děje dále nijak nepromluví.
A možná je to dobře, protože jeden závěrečný deus ex machina dokonale stačí. Závěrečná bitva pěti armád se sice nevyrovná syrovému střetu z Helmova žlebu (Dvě věže) a v závěru se část hrdinů odpojí do oddělené lokace, na které jako by celá válečná vřava přestala existovat, avšak v zásadě se jedná o dobře natočenou, vizuálně nápaditou řež, která dovede rozpumpovat krev. Je proto škoda, že všechno úsilí, které síly dobra vloží do boje s krvežíznivými skřety, nakonec znehodnotí zásah z vnější, který vše vyřeší lusknutím prstů jen nedlouho poté, co množství bojovníků vlastně úplně zbytečně položilo svůj život. Evidentně stačilo někam zalézt a chvíli se dobře krýt...
Naštěstí se Jacksonovi tuhle skutečnost daří velice dobře maskovat a úspěšně odvádí pozornost k emocionálnímu jádru celého příběhu, k Thorinovi a Bilbovi Pytlíkovi (Martin Freeman). Richard Armitage výtečně ztělesnil Thorinovu proměnu v paranoidního šílence, a protože ostatní trpaslíci jsou svému vůdci příliš věrní, než aby se mu dokázali skutečně postavit, je na Bilbovi, aby zahnal vlastní strach a pokusil se přítele vrátit na správnou cestu. Některé momenty Thorinovy proměny a Bilbovy snahy jsou možná trochu zkratkovité a nezasloužené, ale pokud se na Hobita díváme jako na hrdinský epos z dávných dob, zjednodušené podobenství o síle přátelství se rozhodně ve velkolepé válečné vřavě neztratí a Bilbo je ve skutečnosti daleko důležitějším hybatelem událostí, než by se z jeho relativně omezeného času na plátně mohlo zdát.
Verdikt
I napotřetí se ukazují všechny problémy, které vyplývají z toho, že Peter Jackson udělal z útlé knížečky velkolepý prequel Pána prstenů. Příběh ústředních hrdinů by měl daleko větší dopad, kdyby nebyl rozsekaný na části a ještě nebyl zahrabaný pod nánosy všech těch odkazů na LOTRa a bombastických akčních scén. Díky rozumné délce však nestihnou v Bitvě pěti armád různé odbočky unavovat, válečný střet v závěru je daleko působivější než hopkání po dračí sluji z minula a příběhy lidí, elfů, trpaslíků a (hlavně) jednoho hobita, jsou i přes všechny efektní oblbováky jasnou prioritou. A to se prostě počítá!
