Když je Pixar v nejlepší formě, netočí animáky tak, jak v současnosti většinou vypadají – tedy jako potřeštěné komediální grotesky, které staví primárně na svém humoru. Pixar se snaží přinést především životné charaktery, něco svým filmem sdělit, naplnit jej emocemi. Humor z toho všeho pak vyplyne jaksi přirozeně, autenticky k situaci. Pro novinku V hlavě (Inside Out) tohle všechno platí také, což je skvělá zpráva, protože několik posledních let se Pixar pomalu začínal blížit právě ke zmiňovaným groteskám.
Po všech zvířatech, příšerkách a neživých objektech se studio rozhodlo antropomorfizovat také lidské emoce. Jak už název napovídá, děj se odehrává v hlavě jedenáctileté dívenky Riley, kde sídlí její emoce, Radost, Smutek, Strach, Znechucení a Hněv. Emoce sedí u ovládacího panelu a je na nich, aby se v závislosti na různorodých životních situacích střídaly u kormidla a prováděly Riley skrze nejrůznější nástrahy. Doposud šlo všechno hladce, ale teď se dívenka společně s rodiči stěhuje napříč celými Spojenými státy, všechno je nové, jiné a nikdo vlastně neví, jak na nastalou situaci adekvátně reagovat.
Kouzlo filmu tkví v tom, jak autenticky se postavičkám daří znázornit vnitřní pochody jedenáctiletého dítěte. Sledujeme, jak spolu emoce probírají jednotlivé situace, jak se nad nimi přou, jak se je snaží s nejlepším vědomím a svědomím zvládnout, ale v jedenácti letech zkrátka ještě nenabrali společně s Riley dostatek zkušeností a staví se tedy k životu občas tak trochu nanicovatě. Doposud se ujímala vedení především Radost, ta je ale najednou v záplavě nových podnětů tak trochu ztracená, a tak se k řídícímu panelu dostávají čím dál tím víc i ostatní emoce, dokoce i jindy odstrkovaná Smutek. Po všech komplikovaných řídících procesech, které se ve velínu odehrají pak zvenčí vidíme poměrně krátkou reakci typickou pro malou holku, která zatím nemá prostředky k tomu, aby zareagovala na stresovou situaci jinak, než krátkým zuřením a následnou zamlklostí a sklíčeností.
Filmaři přistupují k dětské psýché opravdu s citem, do Rileyiny situace se není těžké vžít, stejně tak vidíme, že změny nenesou lehce ani rodiče, i když do jejich hlav nakoukneme jen krátce. Kde mne V hlavě malinko ztratilo, je prostřední část, ve které se Radost se Smutkem poškorpí natolik, že se nešťastnou náhodou propadají do Rileyna podvědomí. Ani tam samozřejmě nechybí celá řada skvělých nápadů. Postavičky procházejí pamětí, sny nebo třeba potkávají imaginárního kamaráda a na řadě míst si lze užívat, jakým způsobem tvůrci vymysleli analogii pro to či ono – Nápady vozí myšlenkový vlak (v angličtině „train of thought“ – v češtině používáme spíš termín „tok myšlenek“), dlouho nepoužité vzpomínky chodí parta poklízečů odsávat vysavačem do zapomnění a je toho samozřejmě mnohem víc.
Jenže občas je to přes veškerou pestrost a nápaditost až příliš velké dada. Scény z velína jsou oproti následnému putování kompaktnější a tvůrci se tam na omezeném prostoru museli nad originálním znázornění vnitřního fungování Rileyiných reakcí na svět pořádně zamýšlet, místo toho, aby prostě sypali jednu obří barevnou lokaci za druhou. Místy se pak dění v mimo velín rovnou z jasné vizuální manifestace konkrétních myšlenkových pochodů vyloženě mění na prachobyčejnou road movie v neortodoxních kulisách.
V závěru se ale V hlavě opět silně zvedá, po zásluze provokuje emocionální reakci i v divákovi a přináší solidní poselství o tom, jakým způsobem se učíme pracovat s emocemi v průběhu dospívání a vyvíjíme se. To vše v nádherné detailní animaci a v původním znění také se skvělým obsazením. Místo Amy Poehler či Phyllis Smith se bohužel v českých kinech musíme opět ve většině případů smířit pouze s českou mutací (ale světlé výjimky se najdou, hledejte!). A zrovna v případě V hlavě platí dvakrát, že starší diváci si film užijí daleko víc než prcek, který si by si s titulky neporadil. Tu a tam je na první poslech jasné, že v daném místě spolu s původním hlasovým projevem zařval také vtip, citlivost celého příběhu se však českým dabérům naštěstí zachytit podařilo. Film se tedy dá spokojeně užít i v našich kinech, na což nejde říct nic jiného než tříkrát hurá, protože takhle nějak má prostě vypadat chytrá zábava pro celou rodinu. Snad Pixaru forma vydrží.
