Filmy o rasismu jsou poněkud ošemetná záležitost. Vždycky existuje nebezpečí, že se z nich vyklube suchopárná moralita, politicky korektní blábol nebo ukřivděná báchorka o tom, jak jsou ti bílí zlí a ti barevní bezchybní a ublížení. A Černobílý svět přesně k tomuhle modelu nemá daleko. Jenže nějakým zázrakem (no dobře, poctivou filmařinou) snímek výborně funguje. „Zlou“ černošku byste v tomhle snímku sice dle očekávání hledali marně, ale nebije to do očí a nijak vám to nezabrání se smát, pohoršovat či dojímat.
Boj za rovnoprávnost v kuchyni a kubálu na smetáky
Děj se odehrává na počátku šedesátých let, tedy v době, kdy ve Spojených státech naplno probíhalo hnutí za zrovnoprávnění černochů. Na jihu země jako by se ale vůbec nic nezměnilo. Otrokářství už je možná pár let pryč, ale s černochy je nakládáno jako s méněcennou pracovní silou. Podobné poměry panují i ve městě Jackson ve státě Mississippi, kam se po studiích vrací mladá Skeeter Phelan (Emma Stone), která dává příběh do pohybu. Od ženy jejího postavení místní společnost očekává, že se po studiích dobře vdá, porodí manželovi děti, najme služku a chůvu a většinu dne stráví pokojným klevetěním se stejně situovanými sousedkami.
Jenže Skeeter je nezávislá mladá dáma, která se chce stát novinářkou a spisovatelkou. Jejím prvním zaměstnáním se stane příprava novinového sloupku o udržování domácnosti, o kterém ale jako dcera ze zámožné rodiny se služebnictvem vůbec nic neví. Požádá proto o radu Aibileen Clark (Viola Davis), služebnou svojí známé. Při vzájemných rozhovorech o pečení a věšení prádla je ale sledují znechucené a nesouhlasné pohledy povýšených paniček a Skeeter napadá daleko silnější téma. Rozhodne se sepsat knihu výpovědí, ve kterých se černé služebné světu svěří s tím, jak s nimi jižanská smetánka zachází.
Následný vývoj se točí kolem toho, jak je těžké přesvědčit jednotlivé služebné vyzpovídat, když žijí v neustálém strachu ze svých opovržlivých paniček. Sledujeme strasti i slasti jejich poníženého života, nechybí laskavý i ostřejší vtip, chvíle dojetí ani zrající pozdvižení, na které sepisování kontroverzní knihy výpovědí zadělává. To vše v perfektně narýsovaném scénáři, ve kterém každá vteřina hraje, jak podle učebnice.
Prosluněné vyprávění o temných věcech
Film je natočen v příjemných živých barvách, v poklidném tempu, přehledně, tak aby divák neměl problém vše bedlivě vstřebávat. Dámičky jsou oproti zpoceným hubatým služebným vždy distingované a upravené, žijí si za bílými ploty svůj život plný naleštěných večírků a odpoledních čajů přesně podle etikety. A právě v tomhle kontrastu o to víc vyniká všechna ta žluč, která tiše bublá pod povrchem.
Odlehčená atmosféra a citlivý přístup, s jakým se vážné události rozplétají, mi chvílemi vzdáleně připomínaly Forresta Gumpa či snad Vykoupení z věznice Shawshank. Pokud ale vynecháme kvalitativní poměřování, které bez patřičného časového odstupu zatím není na místě, nelze nekomentovat jeden rozdíl zcela evidentní: Na rozdíl od většiny ostatních filmů, vévodí Černobílému světu ženy!
Ženy kam se podívaš
Bílý muži jsou povětšinou pasováni do role přihlížejících idiotů a pravými vládci společenství jsou intrikující ženušky. V černých rodinách je manžel degradován na absentující či násilnickou figuru, která se svým významem ani omylem nemůže poměřovat s emocionálním zápasem, kterým každodenně prochází jejich manželky. Kromě vypravěčky Emmy Stone, která je nenuceně okouzlující, jako obvykle, jsou tu především dvě nejdůležitější služebné, v podání Violy Davis a Octavie Spener (obě nominované na Oscara) a pak výkvět těch nejroztodivnějších paniček.
Bryce Dallas Howard hraje typickou alfa samičku, hlavní kvočnu, která musí všechno řídit, a které musí všichni ostatní přikyvovat. Ahna O'Reilly hraje její pravou ruku bez schopnosti vlastního úsudku a Allison Janney výtečně ztvárnila matku Skeeter – zástupkyni předchozí generace paniček, které jsou za bezduché chování svých dcer zodpovědné. Jako jediná z řady vystupuje tak trochu slaboduchá Celia Foote (taktéž na Oscara nominovaná Jessica Chastain, jejíž hvězda po loňském roce vystoupala hodně vysoko), která díky svým činům, naturelu a sociálnímu postavení není přijata mezi ostatní kvočny a možná právě díky tomu je jako jediná schopna se svou služebnou jednat jako s lidskou bytostí.
Dohromady všechny dámy tvoří velice silný herecký ansambl a přinášejí tak trochu nevšední divácký zážitek. Jejich výkony si všechnu chválu a ocenění plně zaslouží a je to nejspíš právě jejich vynikající herectví, který vypjatou látku ochraňuje před sklouznutím do patosu a místo toho ji povyšuje na silný, procítěný zážitek, který má srdce a diváka dokáže vzít za to jeho. Poněkud překvapivé, ale rozhodně pozitivní, je, že tenhle silný a zručně vypracovaný zážitek nenatočil žádný zkušený matador, ale nováček Tate Taylor, jehož jediný předchozí film se na CSFD drží v černých číslech. Jen víc takhle neuvěřitelně transformovaných nešiků! (Nebo snad měl na výsledek vliv zkušený producent Chris Columbus?)
Závěr
Černobílý svět je povznášející zážitek, který s lehkostí a vtipek dokáže vyprávět o tak závažných lidských nešvarech, jakými jsou pokrytectví, povýšenost a především rasismus. Více než dvohoudinový film uteče jako voda, nic v něm nechybí ani nepřebývá, osudy všech klíčových postav jsou dovedeny k uspokojivému závěru. Režijní přístup Tatea Taylora je veskrze tradiční a žádné experimenty od něj nečekejte, ale ani se mu nedá nic vytknout. Osobnímu vyprávění „pár ženských“ ze starých časů tenhle konzervativní přístup jednoznačně sluší. O skvělých herečkách už snad bylo vyřčeno chvály dost.
Někdo by Černobílému světu mohl vyčítat, že vůbec nejde proti srsti a nahlíží na problémy veskrze černobílým a zjednodušujícím způsobem a je to platná připomínka. Ta ale bledne pod vlivem skvěle vystavěného vyprávění, které vám na podobné myšlenky vůbec nedá prostor a rychle vás pohltí. Pokud Černobíly svět nebudete brát jako neadekvátní popis dějin, nýbrž toliko jako úspěšný pokus o sevřené filmové vyprávění s jasným rozdělením na klaďase a záporáky, kde má dobro nad zlem šanci zvítězit, nemůžete z Černobílého světa odejít zklamaní. A navíc řekněte, není těch dobrých konců ve světě neřešitelných problémů občas zapotřebí? Řekl bych, že v dnešní době obzvlášť.
