Teenagerská fantastika se ve velkém adaptuje už někdy od Harryho Pottera a ještě větší boom zažívá od úspěchu Hunger Games. Drtivá většina napodobitelů skončí okamžitě oprávněně v zapomnění, ale Labyrint: Útěk na to jde naštěstí maličko jinak. Po dlouhé době není v hlavní roli mladá hrdinka a po dlouhé době není nikde ani vidu ani slechu po milostných trablech. Labyrint se dokonce ani neodehrává v postapokalyptické společnosti a nespoléhá na dospělé herecké hvězdy ve vedlejších rolích. Vlastně tu ani žádní dospělí nejsou.
Hlavní hrdina Thomas se probudí ve stoupajícím výtahu. Nic si nepamatuje a nechápe, co se to děje. Když se výtah konečně zastaví, ocitá se na prostranství obehnaném ohromnou betonovou stěnou, kde ho vítá několik chlapců, kteří už před ním zažili přesně to samé. Z ohraničeného kousku země se nedá nijak dostat, a tak chlapci vytvořili primitivní společnost a snaží se vyžít z malých políček a nevelkého háje. Jedinou cestou ven se zdá být labyrint, který na tak řečený „Plac“ ústí. Problém je v tom, že bludiště je příliš velké a nikdo, kdo se v něm toulal příliš dlouho, se z něj ještě nevrátil živý.
Labyrint: Útěk má jeden zásadní problém. Logickými děrami je protkaný jak řešeto. Je vidět, že autor knižní předlohy James Dashner prostě vymyslel chlapeckou společnost uprostřed tajemného labyrintu a tu myšlenku si natolik zamiloval, že všechny ostatní příběhové elementy na základní ideu nějak silou narouboval, ať už to dávalo smysl, nebo ne. Problém je už v samotném „neproniknutelném“ vězení. Člověka při sledování vyloženě bije do očí celá řada způsobů, jakými by se mohli chlapci mohli pokusit dostat ven. Máme je ignorovat čistě proto, že jedna z postav asi po dvaceti minutách prohlásí: „Věř mi, zkoušeli jsme všechno.“
Nu, dobrá, to ale ještě neomlouvá všechny ty situace, které se nestanou logickým sledem událostí, ale proto, že to tak scénář potřeboval. Nebo všechny momenty, kdy chlapci naprosto bezdůvodně o pět minut déle zamlčují klíčovou informaci, jen aby zesílili napětí. Tu a tam je potřeba vytrpět rádoby emotivní scénou, která prostě emotivní být nemůže, protože film nedovedl k postavám nebo k jejich situaci vybudovat dostatečnou citovou vazbu. Navíc jsou zrovna ty „nejemotivnější“ okamžiky plné největších frází.
Poslední kapkou je potom závěr, který přináší určitá odhalení (co je labyrint, proč jsou v něm chlapci zavření atd.). Ty jsou ale buď naprosto pitomá nebo alespoň naznačují, že nic není takové, jak se zdá, a že skutečná rozřešení zvratů na druhou se dostaví až někdy v bůhvíkolikátém díle. Dvojka už se sice chystá, ale stejně mi nepřijde fér, chtít po divácích, aby několik let doufali, že to všechno vážně není nesmysl a má to nějaké uspokojivé vysvětlení.
Dokážu si představit, že kdybych byl o nějakých patnáct let mladší, tajemná atmosféra a záhadné mechanismy bludiště by mne maximálně přitahovaly. Takhle jsem řadu věcí zkrátka musel překousnout a snažit se je nevnímat. Naštěstí to překusování není tak těžké, protože i když Labyrint točil celovečerní nováček Wes Ball, jeho film neskutečně šlape!
Sice s pomocí výše popsaných berliček, ale hned od začátku se Ballovi daří vytvářet napětí a opřádat vysoké zdi bludiště závojem tajemství. Postupné dávkování informací je laciné, ale funguje. Pořád se tak dozvídáme něco nového, pořád vyvstávají nové otázky a na některé z nich jsou docela zajímavé odpovědi. Společenství chlapců má správnou, robinsonovskou šťávu, která musí potěšit každého, kdo někdy zatoužil po primitivním dobrodružství v divočině. Jakmile ale přikročí ztracenci k prozkoumávání bludiště, mění se Pán much právě v seriálové Ztracené.
V labyrintu se ozývají prapodivné zvuky, půdorys se pravidelně mění, lidé beze stopy mizí, a když už se znovu objeví, sžírá je neznámá nemoc. Nebezpečí a mystérium zkrátka číhají na každém rohu. Design „Placu“, bludiště i temných potvor, které ho obývají, je podařený a digitální triky jsou výrazně povedenější než ve všech Twilightech a Hunger Games dohromady. Ruku v tom má zřejmě sám Ball, který v minulosti s CGI hodně pracoval ve svých krátkých filmech. Vedle dobrodružného ducha nemá režisér problémy ani s jemným strašení a slušnou akcí. Ta by občas mohla být o chlup přehlednější, ale zřejmě jde o daň za to, že rozpočet v podobných případech málokdy dosahuje potřebných výšin a nedostatky má skrýt rychlý pohyb.
Neznamená to však, že by si Ball poradil pouze v technických disciplínách. Ball v rámci scénářem daných možností obstojně vede i dramatické momenty a velkou pomocnou ruku mu v tomhle ohledu podávají herci. Kluci v klíčových rolích jsou sympaťáci a docela slušně hrají. Znát byste mohli Dylana O' Briena (Teen Wolf), Willa Poultera (Letopisy Narnie, Millerovi na tripu) a především Thomase Brodieho-Sangstera (Láska nebeská, Hra o trůny), jehož přátelský kukuč prostě nejde zapomenout. V budoucnu by se mohli prosadit také charismatický drsňák Ki Hong Lee a bezprostřední mladíček Blake Cooper. Právě díky nim celé to dobrodružství stojí za to.
Verdikt
The Maze Runner má dost zajímavou zápletku na to, aby jí nepodrazily nohy všechny ty klišé a logické díry, které se na ni nabalují. Skutečnou hvězdou tu navíc není scénář, ale sebevědomá režie nováčka Wese Balla, který do světa teenagerů dokázal vstříknout koňskou dávku napětí a akce. Místo sladkobolné romance stojí v popředí kamarádství a místo zachraňování světa hrdiny žene prostá touha po přežití. Hrdinové okamžitě získají vaši pozornost a ani přes všechny nedostatky není nejmenší problém s nimi slabé dvě hodinky prožít. Uteče to jako voda.
