G.I. Joe: Rise of the Cobra nebyl špatný film. Stephen Sommers si s populárními hračkami amerických chlapců řádně pohrál a přinesl poměrně slušnou chemii mezi postavami, množství futuristických udělátek, decentní akci, spoustu destrukce, české lokace a takovou tu správně dětskou mytologii ala Power Rangers. Hlavní nedostatky tkvěly v místy křečovitých dialozích, stupidním ději, násilí bez následků a shluku digitálních jedniček a nul, které v akčním finále nahradily v podstatě úplně všechno kromě herců. Film si nevedl nijak světově ani po finanční stránce, a tak se nějakou dobu zvažovalo, zda v sérii vůbec pokračovat. Nakonec se studio rozhodlo pro částečný restart, kdy se hodně obměnilo obsazení a malinko se slevilo z přespřílišné futurističnosti a přemíry digitálních triků. Režii převzal Jon Chu, doposud režisér tanečních filmů ze série Let’s Dance.
Děj se odehrává nějakou dobu po událostech jedničky, kdy je jednotka už kompletně obměněná. Z původního týmu zůstali pouze Duke (Channing Tatum) a Snake Eyes (Ray Park), avšak to nic nemění na tom, že Joes i nadále zůstávají nejefektivnějším vojenským týmem světa. Toho si je vědom i záporák Zartan, jenž od konce prvního filmu vystupuje jako prezident Spojených států (Jonathan Pryce). Nenápadně připravuje plán na ovládnutí světa a přitom hledá tajnou věznici, ve které byl izolován jeho velitel Cobra Commander. Aby měl volnou ruku, nařkne Joes z vlastizrady a nechá jednotku kompletně vyhladit. Několik členů ale přece přežije a vzdor obrovské přesile a nedostatku prostředků se pokusí Zartana a Cobra Commandera zastavit dřív, než se jim podaří ze zemského povrchu vyhladit osm velkoměst a ovládnout lidstvo.
Zápletka i její odvíjení jsou na hranici snesitelnosti, nicméně smysluplný děj v hračkářské sérii nečeká asi nikdo. Dějová struktura je tu čistě od toho, aby nás posouvala od jedné akční scény k druhé, popřípadě udělala prostor hláškám a jednotlivým „figurkám“ a jejich autíčkům. Duke se opravdu do hry vrátí pouze na chvilku, a tak otěže přebírá Roadblock v podání Dwaynea The Rocka Johnsona, kterému je role vojáka s obřím kulometem zkrátka šitá na míru. To samé platí i o Bruceovi Willisovi, který se sice filmem jakožto generál Joe jen tak mihne, nicméně casting se v jeho případě povedl perfektně. Pokud se řekne „hláškující akční borec v důchodu“, vybaví se většině z vás Willis jako jedna z prvních variant. Na rozdíl od Smrtonosné pasti 5 navíc působí dojmem, že se snad i docela baví. Oba pardály perfektně doplňuje starý dobrý Snake Eyes a několik dalších vedlejších postav, jež nikterak neurazí, ale kdyby se místo nich vrátil kdokoliv z jedničky, výsledek by byl totožný.
Co nabídnout mají i záporáci. Storm Shadows v podání charismatického Byeong-heon Lee stále patří k tomu nejlepšímu, co hračkářská série nabízí a výtečně si vede také Jonathan Pryce. Ten si úlohu mocichtivého parchanta neskutečně užívá a jedovaté hlášky mu odkapávají od rtů jedna báseň. Cobra Commander je tentokrát pouze nevýraznou, maskovanou figurkou v pozadí, nicméně padouchy výtečně doplňuje Ray Stevenson v roli hromotluka Firefly, který je ve filmu primárně proto, aby se měl The Rock s kým poměřovat.
Solidní výběr herců je nesmírně důležitý, protože většina postav je tak povrchních, že v zásadě stojí a padají pouze s cool kostýmem a charismatem svého představitele. Podobně jako v prvním filmu spolu navíc mají Joes docela slušnou chemii a pro uštěpačnou průpovídku nejdou daleko, takže čas s nimi poměrně rychle utíká a chvíle prostoduché expozice (nápady ve stylu „vystřelíme všechny americké jaderné střely, aby se zbytek světa svých jaderných střel vzdal) se dají přežít. Navíc netrvají dlouho. Na scénu se totiž věčně derou líbivé vychytávky, jako je Willisova kuchyň napěchovaná skrýšemi na střelivo, nebo rovnou vlastní podstata celého filmu, tedy akční scény.
Jak už bylo naznačeno v úvodu, oproti jedničce podstatně ubylo digitálních orgií (nebo jsou přinejlepším lépe maskované), což je pozitivní. Tanky a těžké kulomety na poušti budou vždycky živelnější než cgi ponorky v cgi oceánu. Větší fyzičnost se Chuovi podařilo dostat i do osobních soubojů. Když se do křížku pustí Roadblock s Fireflyem, jsou ty dva metráky masa opravdu znát. Stejně tak se dočkali zásadního updatu také ninjové, kteří si vysloužili jednu celou postranní dějovou linii a obrovská bitva v Himalájích je jednoznačně tou nejlepší částí celého filmu. Tady Chu předvedl, že choreografii ovládá skvěle a dokáže ji poměrně slušně také zachytit. O to víc pak zamrzí, že závěrečná akční sekvence je z celého filmu tou asi vůbec nejslabší. Jednotlivé souboje nejsou vyloženě špatné, oproti celistvě pojatým předchozím šarvátkám se však jedná spíš o nekonzistentní směs různorodých duelů. Celá pasáž se navíc odehrává v neskutečně nudném prostředí jakési ruiny. V tomhle případě by možná zkrátka neškodilo se malinko inspirovat šílenstvím prvního filmu a najít nějakou zlatou střední cestu, aby finále ctilo zemitost, kterou přinesla dvojka, ale zároveň bylo malinko velkolepější.
Verdikt
G.I. Joe 2 zůstává filmem pro velké i malé kluky, kteří si někdy v životě hráli s akčními figurkami a představovali si při tom velkolepé bitvy, při kterých se ninjové, hromotluci s obřími kulomety a Bruce Willis potkávají při záchraně světa. Děj je přitažený za vlasy, dialogy jsou kýčovité až hanba, ale dohromady je to celá jedna velká zběsilá akční jízda, jež chce být především za každou cenu cool. A i takové mají v kinech své místo. G.I. Joe 2 má i v rámci stylizovaných akčních výplachů pořád co dohánět, nicméně se jedná přinejmenším o zdařilé vykročení tím správným směrem. Pokud se někdy dočkáme lehce rozmáchlejšího pokračování pojatého v podobném duchu, máme se na co těšit!
