Nabarvené ptáče na sebe - ne náhodou - strhávalo pozornost už od prvních zveřejněných fotografií. Film lákal na vizuál předního českého kameramana Vladimíra Smutného nebo na herecké obsazení – ve filmu se objevují například Pavel Kříž či Jitka Čvančarová, ale především Stellan Skarsgard, Harvey Keitel a několik dalších zahraničních osobností. Mezinárodní ambice pak podtrhlo zařazení snímku na několik světových filmových festivalů, kde Ptáče provázela vášnivá diskuse. O to víc pak zamrzí, že jinak snímek příliš nemá čím zaujmout.
Nabarvené ptáče Václav Marhoul napsal a natočil podle úspěšného románu Jerzyho Kosińskiho a rozhodně mu nelze upřít snaha držet se knižní předlohy. To ale neznamená, že její striktní následování filmu kdovíjak prospělo. Snímek vypráví o pouti židovského chlapce, který za druhé světové války hledá po smrti tety cestu zpět k rodičům. Hlavní překážku mu při tom není ani tak prostá vzdálenost, jako spíš lidská krutost, s níž se na každém kroku střetává. Snímek měl podle tvůrců ukázat útlak, předsudky, boj o přežití, nebo boj sama se sebou. A do nějaké míry k tomu všemu přinejmenším odkazuje. Nicméně v takové podobě, že po skončení ve mně převažoval prakticky jediný dojem: Lidé jsou podle Nabarveného ptáčete zlí. Nu...dobrá. A to je vše? Kvůli tomuhle poselství byla potřeba tříhodinová stopáž?
Nabarvené ptáče se snaží být vizuálně zajímavé a obzvlášť všechny kruté scény pojmout sugestivním způsobem, který vás zřejmě má hluboce zasáhnout. Vedle výrazného vizuálního vypravěčství však děj, postavy i samotné hlavní sdělení filmu upadají do pozadí a repetitivní důraz na lidskou krutost se mění v pásmo krásných obrazů, které půl hodiny rozmělňují něco, co bylo zcela zřejmé už po minutě.
Ani za tři hodiny přitom film nedokáže vybudovat vztah k hlavnímu hrdinovi. Dětský herec Petr Kotlár sice svoji roli hraje přesvědčivě, ale hrůzy, které se chlapci neustále dějí, mne nijak zásadně nezasáhly. Extrémně násilných scén je hned celá řada, ale jsou odtažité, dějí se mlčenlivému protagonistovi, o kterém víme jen to, že to má opravdu těžké a navíc se ztvárnění útrap začne brzy opakovat, jako by se nás snažil snímek unavit, umrtvit a ještě víc od všech hrůz odosobnit.
Nekončící řada zlých, nebo alespoň zvrácených figurek, se slévá v jednolitou černobílou šmouhu, nad kterou jde tak maximálně povytáhnout obočí nebo pokrčit rameny. Vám pak nezbývá než se ptát, jestli je zvolený styl vyprávění tak neefektivní, anebo jste vy k podobným výjevům už dávno otupělí. Pokud se snímek pokoušel právě upozornit na soudobou otupělost, tak se mu to asi povedlo, ale i tak se nejde zbavit pocitu, že na vynaložené úsilí (které tvůrci do projektu zcela evidentně vložili), je to zkrátka málo.
I přesto všechno je ale nutné říci, že takový film česká kina dlouho neviděla. Černobílé záběry v kombinaci se syrovým tématem se v českých luzích a hájích moc nenosí a je třeba ocenit, že měl Václav Marhoul odvahu a sílu realizovat svoji specifickou vizi, která není divácky podbízivá či poplatná komerčním trendům. Přinejmenším to dává naději, že podobně odvážný projekt vznikne zas.
