Seznamte se: Benedek Fliegauf. I když on je raději, když mu říkáte podomácku Bence. Jak pravil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde měl svoji retrospektivu. Takto ho oslovovala v dětství jeho maminka. Respektujme tedy jeho přání a odteď mu říkejme Benci.
Bence Fliegauf spolu s Györgym Pálfim (Škyt /2002/, Taxidermia /2006/) patří mezi nejvýznamnější mladé maďarské režiséry posledních let. Tento filmový solitér má na svém kontě celkem pět celovečerních filmů a několik krátkometrážních snímků. Zaujal už svým debutem Houština (2003) a především Dealerem (2004), který kamerou obletující jednotlivé postavy zachycuje jeden den ze života jednoho mladého drogového dealera. Nepočítáme-li anglicky mluvené Lůno (2010), pracuje Bence Fliegauf výhradně s neherci a tuto práci si nejlépe osvojil na svém posledním a zřejmě dosud nejvyzrálejším filmu Je to jen vítr (2012), jenž se po velkém ohlasu na Berlinale (Stříbrný medvěd), v Karlových Varech a již zmíněné LFŠ dostává do české oficiální distribuce. A je to dobře, protože jde o snímek výsostně aktuální.
Tématem filmu Je to jen vítr je inspirace masakry obyvatel v romských osadách, které se před několika lety odehrály v Maďarsku. Bence Fliegau
f si zaslouží obdiv, jak skvěle se s tak obtížnou látkou, která osloví krom maďarského i slovenské a české publikum, popral. Mohla se z toho velmi snadno vyklubat nenávistná protiromská agitka, ale takto jde o jeden z nejlepších filmů letošního roku.
Film zachycuje jeden den v životě jedné romské rodiny, která se skládá z matky, jejího těžce nemocného otce a jejích dvou dětí. Matka chodí do dvou zaměstnání, aby uživila svou rodinu, nemocný otec leží doma, dcera chodí do školy a syn se jen tak venku poflakuje. Je nutno poznamenat, že dějová kostra tu vůbec nehraje podstatnou roli, jde o narativně vyprázdněný film, který zachycuje střípky z každodenního života.
Jak už bylo řečeno výše, Fliegauf pracuje výhradně s neherci a zde dosáhl svého vrcholu. Projevy všech jsou velmi přesvědčivé (včetně malých dětí). Netvrdím, že jde o nějaké shakespearovské výkony, ale aktéři vás rozhodně zaujmou. Velkou devízou Fliegaufových filmů jsou geniální ruční kamera a obdivuhodná práce se zvukem a střihem. Navzdory omezenému rozpočtu je film po vizuální stránce nádherný. Rozhodně nečekejme nějaké letecké záběry, režisér se pomocí zmíněné kamery soustředí hlavně na detaily rukou, zad, hlav a tak dále. Nenajdete tu ani umělé osvětlení, Fliegauf se v touze po absolutním realismu rozhodl použít výhradně přírodní světlo a je pro mě potěšením napsat, že to funguje na jedničku. Takže až vám nějaký hollywoodský filmař bude tvrdit, že jeho film má dokumentární charakter, nevěřte mu :-).
Kdybych měl hledat podobný film (po formální stránce), tak by to byl Slon (2003) režiséra Guse Van Santa, který se také skládá z jednotlivých střípků, aby pak uzemnil mrazivým závěrem. Je to jen vítr je na tom stejně, dokonce ještě lépe. Je těžké o této sekvenci hovořit, pokud nechcete být těžce spoileroidní; snad jen poznamenám, že Bence Fliegauf si zaslouží velké uznání za to, že film nikoho nesoudí, nenabízí nějaké velké „pravdy“ a je čistě na divákovi, co si z návštěvy kina odnese. Fliegauf v Uherském Hradišti dokonce s nadsázkou poznamenal, že jeho poslední film mají rádi i maďarští rasisté, kteří se o něm vyjadřovali uznale.
Verdikt
Je to jen vítr je pro mě osobně jedním z nejlepších filmů letošního roku a zásadním snímkem o rasismu a „netolerantní“ společnosti. Že si film z Berlinale odnesl „pouze“ Stříbrného medvěda, znamená podle kolegy Tomáše Stejskala z Cinepuru jednu věc: porota zjevně musela být slepá. A s tím nelze než souhlasit.
