Recenze: Divoká stvoření jižních krajin

Fantastický pohled na svět očima dítěte s bujnou obrazotvorností. Aneb představujeme dalšího favorita letošních festivalů.

Filmy o vyděděncích žijících na okraji společnosti se na festivalech vždy držely značné oblibě. Přidáte-li k tomu trochu ekologie a filozofie, je celkem jasné, že jste trefili do černého. Divoká stvoření z jižních krajin jsou tím typem filmu, který vás může naprosto okouzlit, anebo naprosto znechutit. Znatelné ekologické poselství, svět viděný očima pětiletého dítěte i snaha o idylické nahlížení na zvláštní komunitu – to všechno už jsme viděli stokrát. Jenže filmový debut Bena Zeitlina toho má mnohem víc.

Pětiletá holčička, které nikdo neřekne jinak než Hushpuppy (může jít o název jídla, nebo dětskou přezdívku, kdo ví), žije se svým poněkud nedbalým tatínkem Winkem v místě, které připomíná skládku. Ani jeden z nich v tom nevidí problém – žijí tak ostatně všichni v jejich komunitě, místě zvaném Lavor, které se nachází mezi soutokem řeky, mořem a obrovskými hrázemi v kdesi v Louisianě. Lidé se tu živí převážně rybolovem, pijí první ligu a o nic jiného než své, pro někoho možná přízemní, problémy se nestarají. A ač se to nám „civilizovaným“ divákům může zdát divné, jsou šťastní. Vše se má změnit ve chvíli, kdy ničivou silou nemilosrdně zasáhne sama příroda. Jelikož hovoříme o zmíněné lokalitě, bude většině jasné, která bije – udeří hurikán Katrina. Místo, které malá holčička tak důvěrně znala následkem zatopení slanou vodou začíná pomalu umírat. A nějací lidé sem zničehonic přijedou a odvezou ji, otce i všechny známé na podivné, děsivé místo, kde by všichni měli zůstat „pro své dobro“.

Divoká stvoření jsou vlastně epickým vyprávěním nejen o tom, že každý má na světě místo, kam patří. Zeitlin vše snímá s překvapivou lehkostí a obrovskou dávkou imaginace, nikoliv nepodobné té, kterou mají děti. Scény, kdy malá Hushpuppy vypráví o divokých zvířatech, která unikla z rozpuštěných ledovců, jsou toho krásným příkladem. Dovolím si tvrdit, že nějak podobně mohlo dopadnout ke "Stvořením" přirovnávané Where the wild things are, kdyby jej natáčel Terrence Malick. Vnímáním okolního světa prostřednictvím hlavní představitelky – tedy malé Hushpuppy – se totiž Zeitlin hodně přibližuje tomu, jak jej právě Malick předvedl ve svém posledním spektáklu, Stromu života. A hudební doprovod, vytvořený z části samotným režisérem a z části Danem Romerem, celou tu melancholickou náladu pouze podtrhuje chytlavými smyčcovými skladbami.

Upřímně je jedno, jestli film dostal Zlatou palmu, nebo že z něj byli v Sundance u vytržení. Já osobně bych to za doporučení nepovažovala. Jenže Divoká stvoření z jižních krajin mě chytla za srdce. Ne kvůli všem těm agitkám, které v něm můžete najít, když chcete. Dokonce si dovoluji tvrdit, že to nebylo původním záměrem tvůrců. Chtěli vyprávět příběh o měnícím se světě z pohledu dítěte, které by se v tak nízkém věku nemělo s ničím podobným potkat. A děti jsou zkrátka bojovníci. Můžete se spolehnout na to, že malá Hushpuppy si podá nejen přírodní živly ale i nejasnou budoucnost. Nebo si to pro klidné svědomí jen nalhávat.

 

Verdikt

Divoká stvoření z jižních krajin jsou poetickým vyprávěním o zvláštních lidech žijících na okraji světa. A o tom, jak se jedna malá holčička vyrovnává s nástrahami lidí, přírody i života samotného. Nečekejte sentimentální ekologický žvást. Spíš film, který si vás získá už jen pro lehkost s jakou je vyprávěn. Je jen na vás, jestli se tomu poddáte.

Naše hodnocení
9/10

Komentáře 0

Související články

Na co tento týden do kina? Pusťe si Filmovou Rychlovku!

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Prodej inzerce zajišťuje agentura AdActive, e-mail info@adactive.cz, telefon + 420 723 000 561

© 2011-2016 FandimeFilmu.cz / All rights reserved

adblocktest