James Cameron s Avatarem nastartoval filmovou evoluci, jakou možná ani sám nechtěl. Monstrózní úspěch jeho 3D spektáklu vedl všechna významná studia v Hollywoodu k tomu, aby ke svým připravovaným snímkům přidaly třetí rozměr. Ten sice zvýší náklady, ovšem výdělky při vyšších cenách vstupenek porostou také. Jako první se k trojrozměrné taktice po Avatarovi přiklonil Disney s Alenkou v říši divů, zde je však celá záležitost trošku diskutabilní, neboť film byl ve 3D plánován už před premiérou Avatara. Za určitého průkopníka 3D distribuce hraných filmů tak mnozí považují studio Warner Bros., které vloni na jaře vrhlo do kin Souboj Titánů. Využilo k tomu ovšem levné a rychlé metody postprodukční konverze, kdy byl filmu již natočenému ve 2D v počítači uměle dotvořen třetí rozměr. Na výsledku se to samozřejmě podepsalo a ozvaly se i hojné zástupy naštvaných diváků. Warneři se tak na poslední chvíli rozhodli od podobné taktiky ustoupit alespoň u předposledního dílu Harryho Pottera. Výsledek by totiž mohl dopadnout dost podobně. Film byl dokončený až pár týdnů před premiérou a teprve až po jeho finalizaci mohlo začít konvertování do třech rozměrů. A než by studio naštvalo potterofily, rozhodlo se raději pro cestu ve 2D, ovšem s tím, že si dá o to víc záležet na druhé části Relikvií smrti, kde už nás 3D nemine.
V současnosti však nastává právě u třetího rozměru trochu problém, který si studia (zatím) podle svých slov nedokážou vysvětlit (na rozdíl od nás, diváků). 3D projekce totiž netáhnou zdaleka tak, jak by si producenti představovali. Důkazem budiž
čísla mapující zájem amerických diváků u několika již uvedených snímků letní sezony. Nejprve si můžeme vzít na přetřes čtvrté Piráty z Karibiku, kteří byli v 66% amerických kin promítáni o prvním víkendu ve 3D. Za první 3 dny film nasbíral za mořem něco přes 90 milionů, ovšem (a to je nejdůležitější) pouhých 46% z této částky (tedy méně než polovina) pocházelo z 3D projekcí. Vezmeme-li navíc v potaz i to, že za třetí rozměr se doplácí o nějaký ten dolar navíc, plyne z toho jediné - sály s 2D projekcemi byly, i přes svůj nižší počet, zaplněné více. Hollywoodští analytici přitom spočítali, že pokud by byly trojrozměrné projekce nahrazeny klasickými a zachovala se stejná návštěvnost právě 2D představení, utržili by čtvrtí Piráti o prvním víkendu přes 100 milionů.
Pokračujeme dále, o týden později si to do kin nakráčela Kung Fu Panda 2. Člověk si řekne, že u animáku bývá 3D přece jen kvalitnější a výraznější. Proti Dreamworks, které za filmem stojí, ale hraje jeden důležitý fakt - studio totiž distribuuje ve 3D cé animáky všechny. A vypadá to, že diváci se této určité jednotvárnosti už trošku přejedli, při výdělku 47 milionů o prvním víkendu totiž činil podíl z 3D projekcí jen 45%. Úpadek návštěvnosti trojrozměrných představení se přitom dá velmi dobře dokumentovat na jiném animáku od Dreamworks - loňský Shrek: Zvonec a konec shrábnul za první tři dny promítání 70 mega, z čehož 60% bylo díky 3D projekcím. Takový pokles zájmu diváků 
samozřejmě musel zasáhnout i společnost RealD, která svou 3D technologií zásobuje většinu kin v zámoří (u nás její služby využívá i síť Palace Cinemas). Cena akcií firmy totiž během května na burze poměrně značně klesla.
Nyní už se přesuneme do současnosti, a to konkrétně k datům z předprodeje lístků. Malým obloukem se opět vrátíme ke studiu Warner Bros., které zveřejnilo, jak si v předprodejích vedl Green Lantern a jak se zatím daří poslednímu Potterovi. Asi vás moc nepřekvapí, že u Lanterna převýšil zájem o lístky na 2D projekce zájem o ty, které nabízely o jeden rozměr navíc. Stalo se tak i přes to, že se studio skrze kampaň (dočkali jsme se i speciálního traileru) snažilo divákům do hlavy nacpat, že 3D jim opravdu přinese kvalitnější zážitek. Co se Pottera týče, u něj šly lístky do předprodeje minulé pondělí a situace se opakovala: Zatímco lupeny na 2D představení patřily mezi pět nejprodávanějších, 3D projekce skončily až daleko za nimi. Významný americký analytik skrze tržby filmů Richard Greenfield přitom za touto situací vidí poměrně jasnou příčinu. Diváci jsou podle něj už nadbytečnou distribucí 3D filmů přejedení! Druhým důležitým faktorem je i předražená cena lístků, která má za příčinu, že si raději zajdou na klasickou projekci.
Pokud se zamyslíme nad 3D projekcemi v našich luzích a hájích, můžeme najít pro pokles zájmu i další příčiny. Jako příklad nám mohou posloužit již jednou probíraní Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna. Film byl sice točen přímo na 3D kamery (nejednalo se tudíž o konverzi), je nicméně diametrální rozdíl v tom, pokud strčíte 3D kameru do ruky průkopníkovi Cameronovi (který o této technologii ví první i poslední) nebo rutinérovi Robu Marshallovi. Ve výsledku tak nabídli čtvrtí Piráti jen pár povedených 3D 
momentů (Černovousovo tasení šavle) a navíc 3D sloužilo toliko jako atrakce, nikoliv o prostředek, který by primárně sloužil vyprávění.
To je ostatně neduh drtivé většiny dnes distribuovaných snímků, na čemž má často zásluhu jiný velmi důležitý fakt. Totiž že pokud už režisér/kameraman natáčí klasickou kamerou, moc se neohlíží na to, jak dlouhé budou jednotlivé záběry (tedy aby onen 3D efekt na divákův mozek "stihnul zapůsobi") či jaký úhel kamery na tu danou scénu použije. Materiál je zkrátka natočen naprosto klasickým - tedy dvourozměrným - způsobem a poté zpracován v postprodukci speciálním týmem. Jeho úkolem je, aby občas něco "vylezlo z plátna". Výsledek je nicméně takový, že obraz působí buď naprosto plochým dojmem (tak jak ho znáte z 2D filmů) nebo je rozdělen do podivných vrstev, které jako by na sebe byly naskládané. Ať tak nebo tak, rozhodně to nevypadá pěkně, film spíše mnohdy připomíná prapodivné 3D experimenty, které studia prováděla ještě v minulém století.
Nejedná se tedy o něco, za co by si diváci chtěli za každou cenu připlatit těch několik desítek korun (a v Americe několik dolarů)... když navíc z filmu moc neuvidí. Řeč je samozřejmě o ztmaveném obrazu při 3D představení, který je klasickým neduhem běžných kin, jež nabízejí trojrozměrné projekce. Kupříkladu zase u Pirátů, jejichž děj se z velké části odehrává v noci, je to zásadní problém. Už tak tmavý obraz je na tom po nasazení 3D brýlí ještě hůř a divák z některých scén nemá téměř nic... a má si za to ještě připlatit. Právě toto byl důvod, proč se novému dobrodružství Jacka Sparrowa na poli 3D v zámoří dlouhodobě nedařilo 
(producentům je to ale při celosvětově utržené miliardě dolarů celkem putna). Problém s příliš tmavou projekcí kompletně řeší pouze IMAX jakožto průkopnické 3D kino. Tam je film díky extrémně výkonným lampám promítán přesvícený, po nasazení brýlí pak dostane divák obraz v takovém jasu, jaký by měl i normálně ve 2D.
Vedle 3D konverzí musíme samozřejmě zmínit i výjimky, především pak Transformers 3 a Tintinova dobrodružství. Oba filmy byly z velké části točeny přímo ve 3D, u robotů je přitom znát že Michael Bay se díky nové technice dost omezil v rychlém stříhání (záběry jsou tedy mnohem delší a akce vypadá už v ukázkách krásně přehledně). V případě Tintina pak pro tvůrce hraje fakt, že bylo použito stejné technologie jako u Avatara. Jména Spielberg a Jackson navíc nabízí poměrně velkou záruku, že třetí rozměr nebude hrát jen roli zbytečné atrakce, ale poslouží též hloubce obrazu, a tedy i samotnému vyprávění (u obou filmů ovšem platí, že jim v běžných kinech opět bude škodit ztmavená projekce).
Tím už jsme se ale dostali trošku z cesty. Hlavní úlohou tohoto textu totiž bylo poukázat na to, že řadový divák není tak úplně hloupý, jak si filmoví producenti možná myslí. Je sice škoda, že data z českých kin týkající se této problematiky k dispozici nejsou, situace na našem trhu ale není pro americká studia zrovna nějak moc významná. Rozhodně ne dost na to, aby kvůli ní změnili svou distribuční politiku. Směrodatné pro všemožné producenty je, co se děje za mořem. A u amerického publika je cítit, že začíná být přesycené mnohdy narychlo ukuchtěnými 3D spektákly a raději se vrací ke klasickým projekcím. Je to pro tamní hlavouny dostatečný důvod, aby své záměry pro příští letní sezonu ještě přehodnotili? Nezbývá než doufat...
