První Black Panther byl v zámořských médiích vynášený k nebesům jako revoluční snímek. A v řadě ohledů skutečně byl, když vezmeme v potaz, že podobné velkofilmy nejsou zrovna standardem. Blockbustery se do té doby téměř výhradně černošského obsazení bály. Silná africká inspirace nebyla běžná. A témata kolonialismu a sociálních problémů spojených s rasismem také trikové akční filmy neřeší zrovna denně. Jak jsme ale podrobně rozebíral v tehdejší recenzi, svébytná tvůrčí vize stále byla svázána tradiční komiksovou kostrou a tehdy mi navíc příliš nesedělo, že byl ústřední T‘Challa jednou z méně výrazných postav filmu, určitým rovnovážným bodem, kolem kterého kmitají ostatní živelné elementy.
Teď je T‘Challa vinou úmrtí jeho představitele Chadwicka Bosemana pryč a filmaři si museli poradit se zcela opačnou situací. Najednou se jim gravitační těžiště příběhu vypařilo. A film Black Panther: Wakanda nechť žije (Black Panther Wakanda Forever) se skutečně do velké míry odvíjí od toho, že je T‘Challa pryč. Jako politický leader. Jako superhrdinský ochránce země a jako milovaný svých bližních.
V momentě, kdy je království Wakandy zranitelné, si na něj okolní svět neváhá vyskakovat. Lačně touží po vibraniu, extrémně vzácném a mocném kovu, který zbytek Země poznal, když se mu Wakanda v dobré víře rozhodla otevřít. A když Wakanda odmítá nebezpečnou surovinu vložit do rukou roztahovačných mocností, začnou jej ty hledat jinde. Objevení podmořského naleziště však ohrožuje podvodní království Tālocān, jež se dosud před světem úspěšně skrývalo. To spouští řetězec událostí, které dvě mocné civilizace navedou na kolizní trajektorii.
Zápletka je jednoduchá, leč funkční a svou sociopolitickou (a válečnou) podstatou Wakandu Forever dostatečně odlišuje od jiných komiksovek, kde buď hrdinové loví šíleného kriminálníka nebo se snaží vyřadit ze hry nějakou vyšší moc, která může ohrozit celý svět, popřípadě rovnou univerzum. Navíc jde o jeden z případů, kde je daleko důležitější jak se vypráví, než o čem.
Už první film hodně řešil, co antagonistu Killmongera dohnalo k jeho činům a dvojka v nastaveném kurzu pokračuje. Znovu platí, že kdybychom sledovali všechny negativní jevy ke kořeni, znovu tam najdeme imperialismus, nenažranost a sobectví. Touha kontrolovat a vlastnit se šíří z „vyspělé civilizace“ jako virus a v dosud nezasažených vyvolává potřebu reagovat podobnou mincí, popřípadě přináší strach a hněv, které mohou vést k nevyzpytatelným důsledkům. Ačkoliv tohle všechno není problém ve Wakanda Forever sledovat, pořád se bavíme o trikovém velkofilmu, kde společenské otázky mohou být důležitou součástí, ale k rozuzlení nakonec musí přispět přímá akce.
Ta od minule doznala obřího zlepšení. Buď měli filmaři k dispozici víc času, peněz nebo obojího, každopádně jsme tentokrát byli ušetřeni nedotažených triků, které u jedničky hyzdily závěr. Dále se výrazně zlepšila práce s kamerou a střihem – už nesledujeme roztěkané blikání, ale akci jde reálně sledovat, vstřebávat a orientovat se v ní. O to snazší je pak ocenit, že filmaři připravili koncepčně zajímavé scény, v nichž se kreativním způsobem pracuje s bojovou technikou, budovami, vodním živlem a mořským tvory. Národy Wakandy a Tālocānu jsou dostatečně rozmanité nejen ve svém vzhledu, ale i stylem boje, takže se střetávají dostatečně rozdílní protivníci, o nichž jejich chování na bojišti leccos vypovídá. Obecně pak platí, že akce není jen tupé srážení digitálních panáčků, ale především posouvá děj a něco nám říká o postavách.
Vůdci na obou stranách jsou nakonec panovník Tālocānu Namor a nový Black Panther, kteří jsou více než důstojnými soupeři. Namor létá díky křidélkům na kotnících, což mu ve vzduchu dává výrazně jinou dynamiku než mají Iron Man, Vision nebo Scarlett Witch. A Black Panther tentokrát není jen nadlidsky silným zápasníkem v masce, ale daleko víc využívá svou mrštnost, díky čemuž je v boji rázem o dost zajímavější.
Pokud mi ale něco udělalo zdaleka největší radost, tak je to celkový přístup k akci. V podstatě přece sledujeme válku. Nešťastný střet kultur vyvolaný nezamýšlenými vnějšími vlivy. Ano, ve filmu je řada akčních sekvencí, které si berou za cíl být vzrušující a ústřední postavy dostávají momenty, kdy mají působit na diváky stylově, popřípadě vnímáme jejich vlastní radost z porážky soupeře. Zároveň ale scéna útoku na Wakandu reálně ukazuje dopad na civilní obyvatelstvo a infastrukturu a závěrečná bitva v sobě má silnou pachuť toho, že ať věci dopadnou jakkoliv, vlastně to bude špatně – nesledujeme oslavu násilných řešení, ale smutnou tragédii.
Spolu se zpracováním akce nejde nepochválit také celkové audiovizuální zpracování. Black Panther: Wakanda nechť žije je úchvatně natočený velkofilm. Snímek režiséra Ryana Cooglera nabízí jednu krásnou kompozici za druhou. Scény hýří barvami, aktivně pracují se světlem. Království Wakandy je životnější než kdykoliv předtím a představení podmořského Tālocānu je též působivé. Snímku ohromně pomáhá, jak moc čerpá ze skutečných kultur, ať už jsou to africké vlivy ve Wakandě nebo mayská a mezoamerická inspirace v Tālocānu. Oblékání, každodenní život, technologie, společenské uspořádání, rituály, jazyk...to všechno má strašlivou sílu vás pohltit a přenést do úplně jiného světa.
Vyprávění je navíc úzce svázané s možná vůbec nejdistinktivnějším hudební doprovodem, jaký kdy Marvel ve svých filmech nabídl. Ludwig Göransson se skutečně překonal. Skvěle pracuje s atmosférou a gradací. Paleta hudebních nástrojů spjatých s Afrikou a Mezoamerikou činí doprovod okamžitě rozpoznatelný a důraz na tepající rytmus mě místy vyloženě nutil si spolu s filmem podupávat. Jedinou slabší stránkou je z mého stařeckého pohledu práce s použitými písněmi. Některé (zvlášť ty, co vycházejí z hip hopu) mi sedly, ale s baladami je to výrazně horší a popularitu zpěváků, co něco tklivě kňourají s auto-tunem, mi asi nikdy nikdo nedokáže vysvětlit.
V srdci toho všeho stojí ústředí postavy. Antagonista Namor, vůdce Tālocānu do značné míry reprezentuje zhoubné důsledky imperialismu a nebezpečnou touhu sahat po násilných řešeních a pokračovat tak v nikdy nekončícím koloběhu bolesti. Jeho představitel Tenoch Huerta má v sobě pořádnou porci charismatu a dokáže podmořského poloboha vykreslit jako figuru, v níž se mísí sebevědomí, vůdcovský majestát a zároveň i určitá zábavná frackovitost, pramenící z vědomí vlastní převahy.
Hlavní roli nicméně mají obyvatelé Wakandy, konkrétně úzká skupina vůdčích osobností, které se snaží udržet království v chodu po ztrátě T‘Chally. Velký kus tíhy na sebe bere královna matka Ramonda (Angela Bassett). Nezlomná žena se po mnoha životních ztrátách odmítá poddat žalu a dál hledí kupředu s optimismem a nakažlivou vnitřní silou. Okoye (Danai Gurira) jako velitelka elitní jednotky Dora Milaje dál oddaně slouží svému národu a funguje jako příklad věrnosti a dodržování tradic. Nakia (Lupita Nyong'o) je naopak pořád člověkem z vnější a dál ukazuje, že jsou různé způsoby, jak být věrný svému národu a jeho myšlenkám. A vůdce kmene Jabari M'Baku (Winston Duke) se učí být daleko pevnější součástí celé země, státotvorným elementem, který neváhá pro dobro Wakandy nabídnout nejen svou sílu, ale také radu a zkušenost.
Zřejmě největší břímě však na sebe bere Shuri (Letitia Wright). T‘Challova geniální sestra si vyčítá, že nedovedla ani s vypětím všech svých vědeckých buněk přijít na způsob, jak bratrovi pomoci. Se situací se nedokáže vyrovnat skrze rituály a napojení na předky, protože je zarytou ženou vědy, která je k tradicím Wakandy spíš vlažná. Cítí potřebu aktivně pomoci svojí zemi, zároveň bojuje s vlastní nezkušeností, matčinou starostlivostí a hluboce zarytým vztekem. Oproti stoickému T‘Challovi je Shuri daleko rozervanější a komplikovanější postava, před kterou stojí větší růst a těžší výzvy. Navíc má daleko veselejší povahu. Z mého pohledu tak jde o výrazně zajímavější protagonistku, než byl T‘Challa. I v tomhle směru tak dělá Black Panther 2 výrazný krok kupředu.
Jakkoliv mi ale ve většině směrů Wakanda Forever udělala radost, mám dvě zásadní výtky. Zhruba polovina filmu má pozvolnější tempo, kdy je třeba toho spoustu ustanovit. Při prvním shlédnutí to až tak nevadilo, ale trochu se bojím, jestli se při opětovném sledování film trochu nepovleče. A někdy je vyprávění vyloženě didaktické, zvlášť když odhaluje historii Tālocānu. Současně ale popravdě vůbec nevím, jak jinak by se tahle část vyprávění dala zpracovat. Aby film vyzněl tak jak chce, tak je důkladné seznámení s novou kulturou potřeba, stejně jako detailní zkoumání emocionálního stavu ústředních postav.
Co už filmařům nejde odpustit tak snadno, je druhý problém. A ten vychází z toho, že sledujeme akční komiksovku zasazenou do provázeného univerza Marvelu. Takže je třeba vypravěčsky zjednodušovat. Politický tlak okolního světa celkem záhy začne v příběhu reprezentovat výhradně špionážní velení, které v pozadí tahá za nitky. To je oproti vášnivým diskusím v OSN podstatně méně zajímavé a daleko více konvenční. Celá dějová linka vlastně filmu posléze už nic nepřináší a snímek by si vystačil se stoprocentní koncentrací na konflikt Wakandy s Tālocānem. Nemůžu se zbavit dojmu, že tahle část příběhu měla hlavně připravovat půdu pro další marvelovskou budoucnost.
Jako příprava na nějaký další marvelovku do značné míry působí i návrat agenta Rosse (Martin Freeman) a představení několika nových postav. Největším viníkem je v tomhle směru Aneka (Michaela Coel). Film novou členku Dora Milaje nepotřebuje a její roli v příběhu by bez potíží šlo delegovat na stávající postavy. A pak je tu ještě geniální vědkyně Riri Williams (Dominique Thorne). Příběh je vystavěný tak, aby bylo potřeba mezi Wakandu a Tālocān vklínit nevinného člověka z vnější. A je pravda, že když už nová postava ve filmu vystupovat musí, tak z hlediska dlouhodobých marvelovských plánů je vypravěčsky „ekonomické“, když se tak představí nová superhrdinka. Riri je navíc sama o sobě o sobě sympaťačka. Pořád to ale nemění nic na tom, že by šlo pro eskalaci konfliktu najít nějaký jednodušší katalyzátor a hrubě načrtnutá postava ve svém omezeném prostoru působí lehce nadbytečně.
Verdikt
Wakanda Forever má svoje nedostatky. Tempo vyprávění by si zasloužilo místy utáhnout a čas věnovaný rozvoji budoucích Marvel příběhů filmu škodí. Jinak jde ale silnou podívanou, která ve všech směrech převyšuje prvního Black Panthera. Původní základy zůstaly, jen se vše dotáhlo k větší preciznosti. Wakanda Forever je díky silné autorské vizi, zpracování, výrazným postavám a důrazu na emoce zatím nejlepším příběhem čtvrté fáze marvelovského univerza. Kacířsky si troufnu říct, že kdyby se filmaři nemuseli vypořádat se smrtí svého přítele a hlavní hvězdy, Chadwicka Bosemana, tak by nebyli donucení ostatní postavy posunout do nových zajímavějších pozic. A možná by pak výsledek nebyl takhle výrazný. Ale to jsou kdyby. Filmaře krutá rána postihla, oni se z ní nesesypaly a ze ztráty dokázali umělecky těžit. Výrazně.
Foto: Marvel Studios
