Filmy od Marvelu často bývají dost ambiciózní z hlediska toho, kolika míčky naráz se pokoušejí žonglovat. Čas od času se podaří natočit relativně samostatný kus, ale to není případ Doctora Strange v mnohovesmíru šílenství. Ten navazuje na svůj vlastní předchozí film (Doctor Strange), na poslední týmovku (Avengers: Endgame), na film studia Sony (Spider-Man: Bez domova) a na jednu z minisérií, které Marvel nedávno začal také vyrábět (WandaVision).
Mnohovesmír šílenství by také rád nabídl řadu odkazů pro komiksové fajnšmekry, ale zároveň byl co nejpřístupnější pro sváteční návštěvníky kina. Pak je tu pestrý personál. Doctor Strange a Wanda Maximoff jsou dvě regulérní hlavní postavy, u nichž navíc potkáváme jejich alternativní verze. Představena je zcela nová postava Ameriky Chavez a ještě by měl snímek seznámit diváky s konceptem mnohovesmíru, jenž má hrát důležitou roli i do budoucna. A do toho všeho je třeba odvyprávět konkrétní dobrodružství, v němž se hrdinové ocitli.
Bohužel nemůžu říct, že by tvůrci v náročné zkoušce obstáli. Na dosavadní příběhy Mnohovesmír šílenství navazuje dost polovičatě. V případě Wandy Maximoff (Elizabeth Olsen) se do velké míry škrtá silný emocionální vývoj, jakým si prošla během minisérie WanaVision. Jsme opět v bodě nula a Wanda se opět musí vyrovnávat se ztrátou. Z hlediska děje to odůvodněné je, ale dost zkratkovitě a navíc je smutné, že hned poté, co postava tak zajímavě vyrostla ve vlastní minisérii, se okamžitě začíná motat v kruzích. Vývoj, jemuž šlo ve WandaVision věnovat osm epizod, je navíc třeba tentokrát sfouknout v několika málo scénách.
Doctor Strange (Benedict Cumberbatch) se potýká se skutečností, že jej jeho výlučnost sice předurčuje k velkým věcem, ale možná mu brání skutečného osobního naplnění. To je poměrně klasická superhrdinská motivace, s níž se dá zajímavě pracovat, zvlášť když máte k dispozici tak výrazného herce, jako je Cumberbatch. Jenže i u titulního hrdiny se jakýkoliv posun (spíš náznak posunu) musí odehrát v několika málo momentech, protože je potřeba konstantně posouvat kupředu děj.
Ten se točí kolem Ameriky Chavez, mladé dívky, jejíž síly se pro sebe snaží získat záporák filmu. Amerika totiž dokáže procházet napříč realitami. A pokud by tuhle moc antagonista získal , znamenalo by to pro veškeré jsoucno dost závažnou hrozbu. Bohužel, jakkoliv je Xochitl Gomez v roli charismatická, postava je jen minimálně prokreslená a slouží prostě jako prostředek k posouvání děje kupředu. Záporák ji touží dostat, Strange se ji snaží ochránit a právě díky ní se vydáváme napříč mnohovesmírem.
Jenže to není až tak šílené, jak zdánlivě slibuje název filmu. Cesty napříč realitami jsou vlastně celkem limitované a nezbývá než se ptát, k čemu vlastně mělo cestování alternativními světy sloužit. Dočkáme se pár zábavných hostů, což je fajn zpestření pro dlouhodobé fanoušky a potenciálně náznak toho, že budoucnost může přinést další zajímavé postavy, které by na první pohled nemusely do současného světa Marvelu zapadat. Nebo se dokonce studio touhle cestou snaží divákům naznačit, že se příští filmy a seriály nemusejí nutně odehrávat v jedné společné realitě.
Přímo v rámci tohoto konkrétního příběhu pomohlo cestování napříč světy nastavit ústředním postavám zrcadlo. Ukázat jim, čeho by mohli dosáhnout, či co jim naopak hrozí, kam lze také klesnout, pokud si nedáte pozor. Jinak je práce s mnohovesmírem vlastně minimální a rozhodně se nedá říct, že by byl středobodem příběhu a opravdu se z něj čerpalo. Třeba taková minisérie Loki z cestování multizverzem rozhodně čerpala víc a výrazněji se kolem něj točila.
Můžete namítat, že určitá střídmost je lepší, než to přehnat. Zároveň je ale mnohovesmír dost komplikovaný koncept a na to, jak je pro příběh do jisté míry druhořadý, se vyplýtvá spousta času a energie na vysvětlování jeho fungování. A tahle výtka nepatří jen mnohovesmíru, ale také některým artefaktům, bytostem nebo magickým zaklínadlům a čarodějnickým praktikám obecně. Snímek je strašlivě zatížený podobnými legráckami, které by jednotlivě dokázaly pohánět film samy o sobě. Spousta času se vynaloží na jejich vysvětlování a ve zhuštěné podobě pak občas tvůrci mají co dělat, aby zkratkovité vypravěčské nápady nepůsobily místy přinejmenším nedotaženě, nebo vyloženě hloupě.
V přímém kontrastu se vším, co snímek zbytečně svazuje, je naopak vypravěčský styl Sama Raimiho. Když už se mu povede překonat všechny potíže, které s sebou křehká konstrukce snímku přináší, je na filmu opravdu výrazně cítit jeho rukopis. Fanoušci Evil Dead poznají Raimiho charakteristický černý humor, jeho oblíbené hrátky se záhrobím, které míchají slastně čvachtavý hnus s groteskou. Sytě barevný New York zase pro změnu dá vzpomenout na Spider-Manovu trilogii a ryze komiksové akční hrátky v ulicích.
Mnohovesmír šílenství je místy opravdu legitimně hororový, když se nebojí použít lekačky, nejrůznější ohavnosti, monstra či záhrobní výjevy. Raimiho i po letech baví hra se sugestivními pohyby kamery a nabízí řadu vizuálně unikátních kompozic, které hravě překonají většinu toho, co v marvelovkách vídáme. Zatímco většina ostatních celovečeráků od Marvelu je místy vizuálně dost nevýrazná a sklouzává k nehezky tlumené barevné paletě, Mnohovesmír šílenství vyloženě září, jak se to naposledy povedlo snad Strážcům Galaxie 2. To pomáhá podtrhnout komiksovost celého zážitku.
Bohužel je ta komiksovost přítomná i v tom negativním slova smyslu, když je řada konceptů na celovečerní hraný film opravdu až příliš přitažená za vlasy. Magie si dělá naprosto co chce, čistě v závislosti na tom, co od ní zrovna filmaři potřebují. V řádu sekund dovede být skoro všemocná i téměř směšně bezzubá. Nejrůznější artefakty působí vyloženě jako scenáristická zkratka a jakkoliv je místy šílený zábavný filmařský styl Sama Raimiho, samotný mnohovesmír je až nečekaně krotký.
A ačkoliv vlastně žádná výtka není vyloženě zatracující a po většinu času je snímek vlastně zábavný, chybí mu to, co dělá ty nejlepší marvelovky opravdu fajn podívanou – dostatek péče věnované postavám. I ty nejslabší komiksovky od Marvelu si obvykle dají dost záležet na tom, aby vám hrdinové přirostli k srdci a prostě bylo potěšením s nimi strávit čas a snadno se jim fandilo. To pak odpustíte leccos. Doctoru Strangeovi v mnohovesmíru šílenství tahle klíčová vlastnost chybí. Protagonisté jen málo rostou a při přešlapování na místě sice herci dělají co mohou, ale víc než jen zábavnost se jim do svých charakterů promítnout moc nedaří.
Výsledkem je tak dost kusý snímek, který má spoustu skvělých nápadů a světlých momentů, ale v součtu mu chybí nezbytná pevná páteř, na níž pak můžete teprve začít skládat všechny ostatní kostičky. Nezbývá než doufat, že jsme byli svědky důsledků náročné produkce, kdy se kvůli pandemii musel snímek překotně upravovat za pochodu. Snad nejde o nějaký nastupující marvelovský trend.
Foto: Marvel
