První Fantastická zvířata začala před lety novou čarodějnickou ságu, která si mne díky hrdinům a záhadám v pozadí dokázala získat na svou stranu. Pokračování s podtitulem Grindelwaldovy zločiny už byla výrazně slabší, když se film utápěl v přílišném množství děje a vedlejších postav a vizuálně ztratil dost ze svojí kouzelnosti. Stejné nebo jiné výtky měla i celá řada dalších diváků, a tak měl film ze všech „potterovek“ nejhorší recenze i nejnižší tržby. Studio se proto rozhodlo trojku odložit a pořádně na ní zapracovat. Určitě to pomohlo, avšak zázračný vzestup se bohužel nekoná.
Sympatickou skutečností je, že ve snímku Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství jsou opět pořádně platní magičtí tvorové. Tři roky po předchozích událostech magizoolog Mlok Scammander (Eddie Redmayne) pomáhá v odlehlém koutě světa s porodem samičce čchi-lina, kouzelného tvora, který vidí do budoucnosti a do lidské duše. Na stopě jsou mu Grindelwaldovi nohsledi, aby jejich pán mohl schopnosti tvora využít pro své plány. Dál se pokouší vyvolat válku mezi mudly a kouzelníky a Brumbál (Jude Law) se jej stále snaží zastavit, ačkoliv proti němu kvůli krevní kletbě nemůže osobně vystoupit.
Snímek má několik zásadních rovin. Plán Gellerta Grindelwalda je tentokrát politický. Snaží se ovlivnit právě probíhající volbu hlavy čarodějnického světa. Což není ani zdaleka jediný důvod, proč Brumbálova tajemství rozhodně nejsou pro děti. Film je místy poměrně agresivní, mrazivý (pro děti rozhodně) a plný morálně komplexních situací. Proto zamrzí, že se dospělým fanouškům nejde naproti víc a politická stránka příběhu je nakonec dost zploštělá. Největší roli dostávají různé zákulisní machinace a další nekalé pokusy o ovlivnění voleb. Film přitom zcela očividně odkazuje k předvečeru druhé světové války v Německu. Rostoucí nespokojenost řadových čarodějů šlo zaznamenat už u předchozích snímků a tentokrát se dočkáváme hned několika vizuálně silných scén politických shromáždění. Mohli jsme sledovat zajímavé společenské pnutí ve světě čarodějů, namísto toho se volby bohužel scvrknou do podoby kulis pro Grindelwaldovy machinace.
Naproti tomu stojí Brumbál, jenž se snaží Gellerta zastavit. Pokud jde o osobní komponent, tak ten funguje velmi dobře. Albus je nejprokreslenější postavou celého filmu, s nejkomplexnějším nitrem. Cítí odpovědnost za to, že s Gellertem kdysi dáno sdílel postoje a touhy a možná jej dokonce postrčil k tomu, aby se stal nebezpečným čarodějem, jakého známe z filmů. Zároveň v něm stále přetrvávají zbytky citů, jež ke svému momentálnímu sokovi kdysi choval. To mu sice nebrání ve snaze o zastavení nebezpečného černokněžníka, avšak kvůli kletbě proti němu nemůže zasáhnout osobně. Nezbývá tak nic jiného, než do boje vyslat druhé.
To vlastně oba muže spojuje, když proti sobě na šachovnici postrkují figurky. Grindelwald nevěří, že by dokázal Albuse sám zničit a manipuluje proti němu jeho synovce Creedence (Ezra Miller). Brumbál naopak využívá proti Grindelwaldovi své věrné v čele s Mlokem. Jakékoliv protitahy jsou v tuhle chvíli zkomplikované tím, že černokněžník dokáže díky čchi-linovi nahlížet do budoucnosti. Velkolepý plán tak zahrnuje snahu o vyvolání chaosu a maximální držení spojenců v mlze, aby se jasnovidnému oponentovi jen velice špatně usuzovalo, co vlastně mají hrdinové za lubem a co jejich zdánlivě nelogické konání v budoucnosti vlastně znamená.
Problém je v tom, že jakkoliv tenhle plán vlastně může znít z Brumbálových úst relativně logicky, v samotném filmu působí spíš jako laciná záminka pro to, abyste jako diváci odpustili vyprávění případné nesrovnalosti, aby šlo do děje zatáhnout i na první pohled nesouvisející postavy a aby dávalo smysl, že postavy mezi sebou uchovávají tajemství. Tohle konkrétně je zlozvyk J.K. Rowling, který mi příliš nesedí. Autorka se vždycky hodně spoléhala na detektivní rozkrývání záhad. To je v pořádku. Moment překvapení je však pro ni tak důležitý, že občas má tendenci tlačit postavy k nesmyslnému zamlčování klíčových skutečností, jen aby na diváky čekalo překvapení. Že se postava v tu ránu chová jako idiot, to je autorce asi jedno.
Pokud jde o postavy obecně, tak tentokrát v nich není takový holubník jako v předchozí části série, ale do velké míry za to vděčíme faktu, že valná řada z nich byla osekána na dřeň a ve vyprávění vlastně slouží jen k posouvání příběhu (nežije nějakým vlastním interním životem).
Největším hříchem v téhle oblasti je návrat Yusufa Kamy (William Nadylam). Yusuf byl naprosto k ničemu už v minulém filmu a tentokrát to platí dvojnásob. Aberforth Brumbál (Richard Coyle) je bručoun s výčitkami svědomí. V historii rodiny Brumbálů má klíčovou roli, zrovna jeho pohnutky by určitě stálo za to rozpracovat. Bohužel se tak neděje. Queenie (Alison Sudol) je po celou dobu nešťastná, že se přidala ke Grindelwaldovi a nikdy není zcela uspokojivě vysvětleno, proč jej vlastně stále následuje. Její sestra Tina (Katherine Waterston) má ve filmu prakticky jen cameo a nikdy není zcela uspokojivě vysvětleno, proč se dobrodružství neúčastní. Předložený důvod je zcela zástupný a v příběhu vystupuje nová postava, která Tinu více či méně nahradila. Paradoxní je, že Lally Hick je díky energickému podání Jessicy Williams možná vůbec nejzábavnější postavou celého filmu, nicméně o ní víme zhruba to, že je to optimistická učitelka. V rámci děje je opravdu jen do počtu, na místě, které zřejmě mělo patřit Tině. O tom, zda ji J.K. Rowling opravu vyškrtla kvůli osobním sporům, jak se občas odhaduje, můžeme jen spekulovat.
Credence (Ezra Miller) po celou dobu jen tiše trpí a tváří se na umření. Slouží jako pěšák ve hře důležitějších osobností a bohužel nikdy není zcela rozpracováno, jak na něj tahle skutečnost vlastně působí a co přesně si o něm myslí ti, kteří jej mezi sebou postrkují. Mlokův bratr Theseus (Callum Turner) trousí celkem slušné suché hlášky, ale také od něj se nedočkáváme naprosto žádného vývoje. Nevíme ani to, jak se vyrovnává se smrtí své snoubeny Lety. U Kowalskiho (Dan Fogler) stále tak docela nedává smysl, proč ho pořád ještě kouzelníci s sebou tahají, avšak dobrák Jacob je díky své bezelstné povaze srdcem celého příběhu a obvykle je našima očima – tím, kdo se za nás diví v neuvěřitelném čarodějném světě, jenž je pro ostatní postavy všední.
Mlok by teoreticky měl být hlavním hrdinou celé série a celá mise by bez něj neklapla, nicméně je dost složité se s ním nějak ztotožnit. Nikdy jsem si nebyl tak úplně jistý, zda se Eddie Redmayne snaží postavu hrát pouze jako stydlivou a podivínskou, nebo vyloženě jako někoho na autistickém spektru. Druhá varianta by byla přinejmenším kreativně odvážná, nicméně to nemění nic na tom, že se s Mlokem dost obtížně sžívá.
Jak už bylo řečeno, postavou s tím nejbohatším osobním příběhem je Brumbál, nicméně postavou, k níž je přitahovaná největší pozornost, je Grindelwald. Roli totiž po odchodu skandály stíhaného Johnnyho Deppa převzal Mads Mikkelsen a všichni byli zvědaví, jak si s Grindelwaldem poradí. A musí se nechat, že dobře. Nechce se mi jej úplně porovnávat s Johnnym, protože abych byl upřímný, tak čtyři roky staré Grindelwaldovy zločiny prostě nejsou dost výrazný film na to, abych si Deppovo podání zlého čaroděje nějak zásadně pamatoval. Na druhou stranu je fakt, že Colin Farrell z „jedničky“ v hlavě dodnes zůstal, takže asi něco dělal lépe. Mikkelsen v roli předvádí svůj záporácký standard. Dovede vyobrazit Gellertovu krutost i manipulativní talent, zároveň postavě dává dost nuancí a to, aby působila jako osobnost s protichůdnými pocity, ne jako jednorozměrný zloun. Přeobsazení nijak neruší a Mikkelsen do snímku přirozeně zapadá, jen se nedá říct, že bychom před sebou měli nějakého ikonického padoucha, který se také jednou vykouří z hlavy, podobně jako Deppovo zpracování.
Jak už jsem však říkal, jakmile má Mads ztvárnit jednotlivé aspekty černokněžníkovy povahy, poradí si vždy dobře a tohle platí o celém hereckém obsazení. To, co filmu chybí v charakterizaci postav a ve výstavbě opravdu poutavého vývoje děje, to dost silně kompenzují jednotlivosti. V těch jsou Brumbálova tajemství silná v kramflecích. Ať už postavy mají za úkol naservírovat humornou chvilku, vyjádřit momentální vnitřní pnutí nebo na nás přenést vzrušení z nějaké akční chvilky, to všechno funguje na jedničku. Co nezvládne scénář, to prostě dohání silný casting a dostatečná rozmanitost jednotlivých postav.
Divácky záživné jsou potom i jednotlivé situace, do nichž postavy vstupují. Čarodějnické souboje jsou slušné, zákonitosti kouzelnického světa znovu oplívají řadou kreativních nápadů. A nechybí celá řada vizuálně povedených lokací či záběrů, kdy především scény z Německa a politických shromáždění dovedou být dost sugestivní. Kde snímek vizuálně zklamává, je bohužel samotné finále, kde je hodně vidět, že se situace neodehrává na skutečné lokaci nebo v detailně zpracované kulise, ale před blátivým digitálním pozadím.
Verdikt
Pokračování Fantastických zvířat neoplývá nijak výraznou zápletkou a jejím podáním. Ať už jde o dlouhodobé cíle Grindelwalda či počínání ústředních hrdinů, nic z toho pořád tak docela nepůsobí jako látka pro pětidílný příběh. Jeho nejzajímavější aspekty (sociálně politická situace a osobní traumata) pak bohužel často ustupují do pozadí před nějakou banální výplní. A celkové nalinkování jednotlivých zákrut aktuálního dobrodružství je přinejmenším kostrbaté.
Co je však důležité, řemeslné zpracování je tentokrát silné v kramflecích. Čarodějný svět stále má co ukázat, celá řada momentů vypadá vizuálně pěkně (podstatně lépe, než v trailerech), vyprávění nechybí velké množství vtipu a postavy jsou díky silnému obsazení vesměs zpracované tak, že s nimi prostě chcete trávit čas. Brumbálova tajemství tak nabízejí nezanedbatelný posun oproti slabé „dvojce“, ale k výraznému příslibu „jedničky“ se jim vyšplhat nepodařilo, natož aby se ten příslib konečně začal ve velkém stylu naplňovat.
PS: Díky, pokud jste dočetli až sem a neděláte si hlavu s číselnou známkou. Třetí díl série bych viděl zhruba na 6,5 z 10, zatímco fádní dvojka s odstupem času pozvolna klesá někam k pětce.
Foto: Warner Bros.
