Ve chvíli, kdy se objevil první trailer, se o Nadějné mladé ženě (Promising Young Woman) začalo mluvit ve spojitosti se dvěma hlavními tématy. Prvním je výkon Carey Mulligan v roli Cassie, který jí následně vynesl další oscarovou nominaci. Tím druhým je mediální žánrové zařazení do jakési podkategorie „metoo snímek“. S oceněním se nedá než souhlasit, s druhým úhlem pohledu je to ošemetné, protože škatulkování filmu pod libovolný svazující pojem by byla škoda – a hlavně by to nebyla pravda. Celovečerně debutující Emerald Fennell (jež následně za film obdržela scenáristického Oscara) totiž slepě nežaluje mužské pokolení, neschovává se za anonymní výpovědi a v první řadě není jednostranná. Pro všechny, kteří by se proti filmu chtěli rovnou ohradit z důvodu jeho zaměření, mám uklidňující zprávu – nemusí. Tahle žena (ať už tím myslím hlavní hrdinku nebo tvůrkyni) je úplně jinde.
Děj začíná v luxusním baru, kde trojice mladíků popíjí a hledá možnost pozdně nočního povyražení. Na pohovce najdou krásnou, vyzývavě oblečenou ženu, která očividně přebrala, sotva dokáže sedět a nevypadne z ní rozumná věta. Jeden z mužů se rozhodne ženu oslovit, a když vidí, jak je na tom, nabídne jí doprovod až domů s vidinou jednoduchého povyražení, ke kterému se odhodlá i přesto, že ona kráska už mezitím odpadla a jen bezvládně leží na posteli. Jenže celá situace je trochu jinak, a přestože se hra kočky s myší opravdu začala hrát, rozložení sil je jiné, než to na první pohled vypadá. Ústřední linka se pak odkrývá jen pozvolna. Je jasné, o co Cassie jde, tušíme, co její cestě předcházelo. Nechci ale prozrazovat víc, protože díky pomalému a zároveň systematicky gradujícímu ději jsem celé dvě hodiny nedokázal odtrhnout oči od nastolené cesty.
Na ní totiž Cassie potkává nejednoho sympatického muže, u kterého je pokaždé otázkou, zda je opravdu tak fajn, jak působí, nebo se v něm skrývá temnější stránka, která jen čeká na příležitost, aby se odhalila. Není náhodou, že všechny vedlejší mužské role ve filmu hrají sympaťáci, které známe z jiných děl jako typické „boys next door“, ať už jsou to Adam Brody nebo Chris Lowell. Vůbec je obsazení až překvapivě našlapané a i ty nejmenší role si rozebraly známé nebo rovnou slavné tváře.
Jak se příběh šine k závěru a postupem času začne být jasné, že jde do tuhého, rozdělí snímek diváckou obec ještě víc. Nebojí se totiž odvážných zvratů a i já sám jsem na samém konci přemýšlel, jak úplné finále vnímat, přestože se mi průběh do té doby líbil nad očekávání. Vyloženě polarizující závěr si musí každý přechroustat po svém, pro jednoho půjde o zklamání, pro druhého možná o nejlepší finále roku, až tak rozdělující mi přišlo. Jako celek ale musím film chválit, když ne nadšeně, tak určitě uznale. Souhra obrazu se zvukem, proměnlivý a chvílemi dokonale hravý soundtrack a v první řadě božská Carey Mulligan, která touhle rolí může slavit návrat na herecký vrchol, ze kterého v posledních letech chtě nechtě ustoupila. To jsou faktory, které mě nutí o filmu přemýšlet i delší dobu po zhlédnutí a jsem tuze rád, že se po otevření kin tahle nenápadná u nás podívala v plné parádě na stříbrná plátna.
P.S.: Film je z žánrového hlediska prezentován jako černá komedie, narazil jsem ale i na výraz pepto-pink revenge. Pepto-pink bych ze svého mužského (a v odstínech barev se absolutně neorientujícího) pohledu přeložil jako „žvýkačková růžová“. Pokud vás právě začalo zajímat, co má tohle slovní spojení co dělat s pomstou, je to film pro vás.
