Tak nám dorazil nový film s The Rockem, který potvrzuje, že The Rocka musíte umět správně použít. Nejlépe funguje, když jej necháte přehánět, už jen proto, jak samotné jeho vzezření působí přehnaně. Nechte jej hrát vážnou roli a zaděláváte si na slušný průšvih. Mrakodrap k němu nemá daleko.
Dwayne Johnson v něm hraje bývalého agenta FBI, který při pokaženém zásahu přišel o nohu, ale zase poznal svoji budoucí ženu, pořídil si rodinu a dnes je z něj spokojený beznohý...pardon, totiž bezpečnostní poradce. Posudek čerstvě dokončené nejvyšší budovy světa působí jako zakázka snů, rychle se však změní v noční můru, když na titulární mrakodrap zaútočí ozbrojení útočníci. V domě vypuká požár, všude jsou ozbrojenci a je na hrdinovi, aby svoje drahé z hořícího pekla zachránil.
Po vzoru Smrtonosné pasti, kterou se snímek otevřeně inspiruje, má být hrdina vlastně obyčejný chlap. V tomhle případě táta od rodiny, člověk zahnaný do kouta, který je po prakticky všech stránkách v nevýhodě a žene jej vlastně jen nezastavitelná síla lásky, která mu dovolí, aby si sáhl až na dno (a pak možná ještě trochu zahrabal). Jenže The Rock na první pohled prostě není obyčejný chlap a po celou dobu filmu o tom nedokáže uvěřitelně přesvědčit. Už tohle značně nahlodává snahu o vybudování sympatií k ústřední rodince a dál ji pohřbívají melodramatické dialogy a nevýrazné projevy herců (Neve Campbell v roli hrdinovy manželky, plus dvě naprosto zaměnitelné děti), kteří si nevědí rady s tím, jak leklé repliky probudit k životu.
Přitom, když sledujete snímek zpovzdálí, je vlastně vše na první pohled v pořádku. Filmaři se snaží vykreslit, co je v sázce a hrdina není nezranitelný bijec, ba naopak. Postupně se dozvídáme, jak mrakodrap funguje, abychom během akčních scén měli přehled a všechno, co snímek představí, tak také později zužitkuje, nic tu není jen tak na okrasu. Zároveň je ale všechno také strašně předvídatelné a většina „poctivých“ scenáristických postupů už jsou vlastně dneska omšelá klišé. V kontrastu se snahou o vykreslení „každodenních“ hrdinů je také kulisa hypermoderního mrakodrapu, kde je spousta lokací zcela nereálná a vytvořená viditelně s pomocí počítačových triků.
Mrakodrap tak v žádném případě nemá na to, aby fungoval jako vážně přijámané drama. Bohužel to však nefunguje ani opačným směrem. Tu a tam jsem se při sledování uchechtnul v místech, kde to tvůrci nejspíš neplánovali, nechybí však několik momentů, kde si je Mrakodrap viditelně vědom toho, že už to lehce přehání a více či méně okatě při tom pomrkne na diváky. Takových momentů je ale strašně málo, a tak snímek zůstává rozkročený někde na půl cesty, kdy mu nevěříte jeho odbyté drama, ale stejně tak naopak chybí pořádně zúročená porce nadsázky, která by si z všemožných klišé dělala legraci.
