Minulý týden měl i u nás premiéru menší snímek s názvem Delirium. Jak již název napovídá, jedná se o psychologický thriller, ve kterém nikdy nevíte, co je skutečné, a co výplod z hlavy hlavního hrdiny. Snímek vytvořilo studio Blumhouse za menší peníze, jak je u nich zvykem, a režie se ujal řecký tvůrce Denis Illiadis. Ten je úspěšným režisérem především reklam, ale v roce 2004 zaujal svým snímkem Hardcore, který mapuje osudy dvou řeckých prostitutek, a časopis Variety ho zařadil na list nejnadějnějších mladých režisérů. Od té doby však jediná celovečerní zmínka, která stojí za to, je 9 let starý remake hororové klasiky Poslední dům nalevo.
Až nyní se po několika letech opět pustil do většího projektu, a tím je právě Delirium. Film vypráví příběh Toma Walkera (Topher Grace), který strávil od mládí 20 let svého života v ústavu pro psychiatricky nemocné, a nyní se vrací do normálního života. I když je však vedoucím ústavu prohlášen za vyléčeného, po návratu do svého rodného domu se začnou dít věci, které nevíme, zda jsou skutečné, či se dějí pouze v Tomově hlavě. To vše podpořené jeho traumatem z dětství, a záhadným osudem jeho rodičů.
Film si hned ze začátku nedělá hlavu s jakýmkoliv vysvětlováním čehokoliv. Víme, že se někdo, kdo byl dlouho zavřený na psychiatrii, vrací do domu, kde prožil dětství, a to je vlastně vše. Příběh jeho rodiny a jeho dětství se dozvídáme postupně, jedná se o ústřední tajemství filmu, a snímku jako kdyby byl ustřižený začátek a kus konce. Zhruba v půlce, kdy je vše vyřešeno, pak přijde scenáristický obrat, který je sice zajímavé sledovat, avšak nejedná se o nic zvlášť originálního.
I když se jedná především o thriller, nezapřou se ve filmu četné hororové prvky. Především to jsou pak lekačky, kterých hlavně v první polovině filmu dost, a nefungují vůbec špatně. I když můžou být pro někoho předvídatelné, jsou intenzivní, jde v nich o dobrou práci se zvukem, a celkově jsou zde prvky hororu lepší než v kdejakém hororovém snímku. Všechno tohle napětí a nejistota jsou do diváka pumpovány hned od začátku, což sice není na škodu, když má film jen hodinu a půl, nicméně to pak zase působí dojmem, že režisér strašně tlačí na pilu, nenechá příběh volně dýchat a okamžitě se vás snaží ohromit "atrakcemi".
Co mě osobně trochu zklamalo, byla hlavní role. Topher Grace patří mezi moje oblíbené herce, a hlavně kvůli němu mě snímek přitáhl. Nemůžu říct, že by byl v hlavní roli špatný, ale očekávání byla o něco větší. Věřím tomu, že charakter se značnými psychickými poruchami se dá zahrát lépe, a z Grace nesálala moc velká snaha něco se svojí postavou předvést. O to zajímavější mi přišla postava Lynn (Genesis Rodríguez), které sice scenáristé nenadělili bůhví jaký backstory, nicméně svým projevem vnášela do filmu trochu svěžesti.
Zhruba v polovině filmu se ukáže bratr hlavní postavy Alex (Callan Mulvey). Ten slouží víceméně jako záporná postava a je zajímavé sledovat, jak si film hraje s percepcí a není docela zřejmé zda postava opravdu existuje, či se jedná o další výplod Tomovy mysli. Rozuzlení je nakonec takové prazvláštní, protože si některé skutečnosti odporují, a poslední třetina filmu na sebe kupí jedno logické i nelogické tajemství za sebou, až vlastně nevíte, na co se soustředit dřív.
Řemeslně je vše naprosto v pořádku, ostatně Blumhouse nemá většinou žádný problém natočit film levně, a zároveň kvalitně a pohledně. Není k tomu potřeba zbytečné CGI, stačí povedené praktické efekty, povedený makeup, a zážitek je na světě. Celý film se odehrává prakticky v jedné lokaci, kterou je starý rodný dům hlavní postavy. Jedná se o honosnou vilu, která nabízí dost možností, jak se pokusit diváka vystrašit, čehož bylo využito z mého pohledu tak na půl. Ale jasně, nejde o horor, a primárně tak lekačky a děsivé prvky nejsou tím hlavním.
Ve výsledku je Delirium zajímavější na povrchu, než uvnitř. Nedá se říct, že je film špatný, avšak nenabízí nic moc nového. Některé věci se dějí nelogicky, a závěrečná třetina filmu dle mého zbytečně překombinovaná. V hororové poloze působí snímek daleko lépe, než jako thriller o psychicky nemocném člověku. Výkony herců jsou tak nějak přiměřené nízkorozpočtovému snímku, a i když se jedná rozhodně o zajímavější kousek mezi mysteriózními thrillery, mezi projekty studia Blumhouse zůstane ve stínu daleko úspěšnějších kolegů, jako Uteč či Rozpolcený.
