Mezi obřími blockbustery se občas v kinech hlásí o pozornost také menší projekt, který nemůže zaujmout digitálními efekty ani davovými scénami. Jedinou cestou k úspěchu je zajímavý nápad a jeho solidní zpracování. Takový přístup je skvěle slučitelný se science-fiction a hororem, které přesně na tyhle atributy lákají diváky odnepaměti. V posledních letech jsme tak mohli pozorovat, jak se s rozumnými náklady dočkaly velkého úspěchu filmy jako Rozpolcený, Ex Machina, Uteč nebo třeba Ulice Cloverfield 10. Teď s k úspěchům podobném ražení může směle řadit i Tiché místo.
Chvíli u něj také existovala možnost, že by byl snímek zařazený do série Cloverfield, ale nakonec se nestalo a je to dobře, alespoň nebylo potřeba kompaktní příběh ohýbat vnějším vlivům. Děj je zasazený do alternativní skutečnosti, kde na Zemi zaútočili tvorové citliví na zvuk. Vydáte jen hlásku a okamžitě je podráždíte k nepříčetnosti, která téměř spolehlivě končí vaší smrtí. Tvorové jsou všude, takže lidstvo rychle prořídlo. Vyprávění se soustředí na jednu rodinu (rodiče a jejich děti), která žije na osamocené farmě a snaží se vyhrát každodenní zápas s nebezpečnou novou realitou.
Film nás nezatěžuje žádnou zdlouhavou expozicí. Všechno vidíme přirozeně, za pochodu. Stačí ukázat permanentně bosé nohy, vysypávání cestiček jemným pískem či dorozumívání ve znakové řeči a hned máte jasno. Jasno o tom, jak citlivý sluch stvoření mají a jak je náročné žít v konstantním napětí, s neustálou snahu o maximální opatrnost. Sledujeme rodiče, jak mají o to složitější svou základní stahu o zabezpečení potomků. Sledujeme dospívající dceru, která nemůže vyjádřit svoji frustraci, když s něčím nesouhlasí. Postupně odhalujeme všechna pravidla světa, víc a víc se sžíváme s rodinkou. Rodiče mimochodem ztvárnili skuteční manželé, Emily Blunt a John Krasinski, který film také zrežíroval a rozhodně se neprojevil jako žádné ořezávátko.
Herci jsou vedení jistou rukou a i beze slov dovedou patřičně „výmluvně“ reagovat na všechny situace. Vizuální zpracování je také na jedničku. Ať už si vezmete melancholickou kameru, práci se světlem během lekacích scén nebo design monster, tady se také nešláplo vedle. Úplně nejlepší je ale na celém Tichém místě precizní práce se zvukem. Někdy opravdu slyšíme jen šustění záhybů oděvu nebo nohou, které pozorně našlapují terénem. Všechny klíčové zvuky jsou patřičně vytažené z pozadí, aby spoluvytvářely celkovou fazonu snímku, kontrasty ticha a zvuku jsou pak famózní. Minimalistický hudební doprovod často připomíná další vrstvu ruchů.
To všechno pomáhá dohromady tvořit skvělou atmosféru. Ať už jen sledujeme novou každodennost nebo jde do tuhého, film perfektně přechází od jedné nálady k druhé. Fungují hledání naděje v bezvýchodné situaci i nervy drásajícím konfrontace s monstry, kdy ani nedutáte společně s hrdiny. Výtečně trefené je také tempo, se kterým Krasinski příběh dávkuje. Ačkoliv se velká část vyprávění odvíjí docela pomalu a bez bombastických veletočů, díky specificitě světa a chování hrdinů v něm, neztrácí Tiché místo nikdy vaši pozornost. Jakmile pak dojde na potenciálně nebezpečnou situaci, je všechno automaticky o to intenzivnější.
Většina filmu je vlastně takovým školením pro diváka. Každá situace slouží k tomu, abychom se dozvěděli něco důležitého o postavách, světě nebo jeho pravidlech. Informací nemáme nikdy moc, ale po celou dobu tak akorát na to, aby vše dávalo (v rámci snímku) smysl. V momentě, kdy události vyeskalují a vyprávění jde do finále, už máme všechny znalosti a citové vazby potřebné k tomu, abychom věděli, co je v sázce, nepochybovali o chování hrdinů a patřičně se o ně obávali.
Vedle precizního minimalistického provedení a originálního nápadu je třeba ocenit také civilnost, s jakou film ke strastem hrdinů přistupuje. Rodiče jsou pořád rodiče, děti děti. Vše je sice posunuté o několik oktáv výš (v tomhle případě vlastně spíš níž), to však neznamená, že by byla základní dynamika nějak výrazně jiná. Snad jen s tím rozdílem, že tady ve většině případů děti chápou, že když rodič něco zakazuje, tak je to opravdu proto, že vás nechce vidět umřít.
Z předchozích řádků Tiché místo může působit až idylicky, ale rozhodně je co vytýkat. Snímku ubližuje už naprosto nerealistická pověst, která jej předchází. Zámořští novináři mluví o dalším hororu, který by mohl po Uteč či Tváři vody bodovat na Oscarech. Jenže tady jde opravdu nějaký přesah hledat jen stěží. Snímek je po všech směrech velice dobře zpracovaný, ale pořád je to jen obyčejná žánrovka. Nic víc. Škoda je také určité „hollywoodizace“ některých momentů. Hrdinné nasazení krku jedné z postav působí v jednom ze závěrečných momentů až podivně pateticky a mimo rámec dosavadní uměřenosti, se kterou je příběh podaný. Stejně tak je zvláštní i úplně poslední moment, který jako by tlačil jednu z postav do polohy akčního hrdiny, i když taková poloha se zbytkem filmu vůbec nekoresponduje.
