Tonya Harding bývala na přelomu 80. a 90. let jednou z nejlepších profesionálních krasobruslařek na světě. Její slibně rozjeté kariéře však vystavil v roce 1994 stopku ostudný skandál, jaký nemá v dějinách tohoto sportu obdoby. Mladá Američanka údajně zorganizovala těsně před zimní olympiádou v norském Lillehammeru brutální fyzický útok na svoji soupeřku Nancy Kerrigan, aby jí tak překazila účast na turnaji. Ačkoli Tonyina vina nebyla nikdy s jistotou prokázána, s krasobruslením se musela rozloučit a její jméno je v USA dodnes synonymem pro zákeřnost a nesportovní chování.
Australský režisér Craig Gillespie (Milionový nadhazovač) ve spolupráci s americkým scenáristou Stevenem Rogersem (P. S. Miluji Tě) a herečkou a producentkou v jedné osobě Margot Robbie (Vlk z Wall Street, Sebevražedný oddíl), se rozhodli příběh o strmém vzestupu, a ještě prudším pádu slavné krasobruslařky, převést na filmové plátno. Snímek, který měl za oceánem premiéru již na konci minulého roku a před týdnem proměnil jednu ze tří oscarových nominací (nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli – Allison Janney), před časem konečně dorazil i do českých kin. Stojí za to ho vidět?
Kdo by čekal klasické sportovní drama o outsiderovi (v tomto případě outsiderce), jenž si navzdory nepřízni osudu proklestí cestu na vrchol, odejde zklamán, nebo jako já, příjemně překvapen. Já, Tonya totiž není běžným životopisným filmem, což se potvrdí hned při úvodních titulcích, co nám sdělují, že je snímek založen na „neironických, hodně rozporuplných a naprosto pravdivých rozhovorech s Tonyou Harding a Jeffem Gilloolym“. Tvůrci netradičně zvolili pro své vyprávění formu mrazivé komedie. Vážné situace jako je domácí násilí nám jsou podávány s otevřeným nadhledem. Postavy sarkasticky hláškují a občas „Allenovsky“ vystupují z role a promlouvají přímo k divákům. Děj je také prokládán pseudodokumentárními rozhovory s hlavními aktéry, jež s odstupem přibližně 20 let komentují a vysvětlují zobrazované události. Samozřejmě každý ze svého úhlu pohledu. To všechno snímek velice ozvláštňuje a posouvá hranice jinak poměrně plochého žánru.
V první polovině se příběh zaměřuje hlavně na Tonyino krušné dospívání, náročné počátky kariéry a následné bouřlivé manželství s Jeffem Gilloolym (Sebastian Stan). I to je nám ovšem představeno s notnou porcí černého humoru. Ve druhé části se pak film přetransformuje v ironický krimi-thriller, jak od bratří Coenů, kdy se celkem nevinný nápad zvrtne v tragédii s dalekosáhlými následky.
Herci jsou bez výjimky úžasní. Půvabná Margot Robbie zde ztvárnila dokonalou tupou buranku z venkova, co od mala nezná nic jiného než bruslení a šikanu a marně se snaží se svojí drsnou skořápkou zapadnout do nablýskaného světa olympiád. Taktéž při scénách na ledě působí Robbie nesmírně uvěřitelně, třebaže velkou část práce za ní jistě odvedli autoři vizuálních efektů. Allison Janney si s gustem vychutnala roli Tonyiny cynické a přísné matky, která pro vulgární poznámku (nebo bodnutí nožem) nejde daleko. Jediné, co mě mrzelo, že u její postavy nedošlo k žádnému zásadnějšímu vývoji. Oscarové ocenění je přesto podle mého názoru zasloužené. Slušný výkon odvedl i Sebastian Stan, jenž se tu dokola mění ze zamilovaného trouby na psychopatického násilníka a naopak. Samostatnou kapitolou je pak Paul Walter Hauser v úloze hrdinčina odpudivého bodyguarda, který se ukáže daleko důležitějším hybatelem děje, než by se zprvu zdálo.
Pochvalu si zaslouží rovněž nápaditá kamera a perfektní výprava. Ze snímku přímo dýchá atmosféra 80. let, což podtrhují autentické dobové účesy a převážně rockový hudební doprovod. Krasobruslařské kreace jsou natočeny dynamicky a působí zajímavě i na jedince, kteří netuší, co znamená trojitý axel.
Co trochu kazí výsledný dojem je podle mě přílišné sympatizování tvůrců s hlavní postavou. Ačkoli příběh vyprávěný s nadsázkou asi pěti různými osobami přímo vybízí k tomu, aby zůstal nezaujatý, Tonya je od začátku do konce zobrazována především coby oběť nešťastných okolností. Jako by se filmaři snažili bývalou sportovkyni za každou cenu ospravedlnit a svalit veškerou odpovědnost na její okolí, případně na bruslařčinu hloupost a absenci rodinného zázemí. Nebo snad měli v úmyslu zkritizovat zejména systém amerického profesionálního sportu (scéna s porotcem, jenž Tonye vyčítá, že její život mimo led není pro národní tým dobrou vizitkou)? I přes tenhle zápor je však Já, Tonya bezpochyby jedním z nejlepších děl na poli životopisných snímků za poslední roky.
Verdikt
Tak trochu jiné sportovní drama, které pobaví i zamrazí zároveň. Pro fanoušky krasobruslení a Margot Robbie naprostá povinnost vidět. Na své si ovšem přijdou i příznivci černého sarkastického humoru. Nebýt přílišného nadržování ústřední hrdince s nejasným tvůrčím záměrem, jednalo by se v rámci žánru o takřka dokonalý film.
