Životopisné a historické filmy to nemají vůbec jednoduché. Strašně rychle mohou sklouznout k předvídatelné šablonovitosti a potosu. A problém je samozřejmě také v tom, že život se příliš neobtěžuje s tím, aby dělal pointy a nabízel hezky klenuté příběhové oblouky. Prostě se děje. Nabídnout v rámci téhle škatulky něco alespoň trochu svébytného, to chce kumšt a kuráž.
Joe Wright (Anna Karenina, Pokání) se naštěstí v Nejtemnější hodině nepustil do nějaké suchopárné lekce dějepisu či klasické „best-offky“ životních momentů známé osobnosti. Winston Churchill je sice osobnost z největší a druhá světová válka taky není nějaká druhořadá událost, ale tenhle snímek se je naštěstí nepokouší pojmout nějak koplexně. Wright se zaměřil na několik týdnů na jaře roku 1940, kdy Churchill převzal úlohu předsedy vlády, za neochotného souhlasu svých spolustraníků. Zatímco jeho strana se snažila za každou cenu uzavřít s Německem mír, Winston tvrdil, že s Hitlerem se rozumě vyjednávat nedá a snažil se za každou cenu zburcovat národ a pokračovat ve válečném odporu.
Po celou dobu čelil nejen neustálé hrozbě svého odvolání, ale také vlastním pochybám. Dočkáváme se tak nejen politického, ale i psychologického dramatu. To samozřejmě s sebou nese spousty dialogů a upřených pohledů v uzavřených kancelářích, nicméně Wright má v rukávu několik es. Jako každé správné drama s historickými osobnostmi v čele, má i Nejtemnější hodina k dispozici silné herecké obsazení. Ben Mendelsohn jako koktající král Jiří VI., Kristin Scott Thomas jako paní Churchillová, Lily James v roli Churchillovy písařky (a našeho prostředníka v novém prostředí), Ronald Pickup jako Neville Chamberlain a Stephen Dillane jako Lord Halifax. Ti všichni jsou naprosto spolehliví.
Snímek si nicméně krade pro sebe Gary Oldman v hlavní roli. V rukou maskérů se změnil k nepoznání, nicméně tady se skutečně nebavíme jen o dokonalém kostýmu. Oldman jinak chodí, mluví a i skrz vrstvy latexu dokáže předestírat škálu emocí a myšlenkových pochodů, které se jeho postavě honí hlavou. Winston vypadá nezdravě, až chatrně, jen aby vzápětí dokázal působit nesmírně energicky a zastínit všechny ve svém okolí. Na plátně ani na chvíli nestojí herec v převlečení, ale po celou dobu jen a jen Winston Churchill. Řeči o Oscarovi jsou zcela pochopitelné a na místě.
Wright se však nespoléhá pouze na herce a sílu slov, která pronášejí. Působivý je také styl, jakým celou látku prezentuje. I když jsme v deštivé Británii, povětšinou navíc v přítmí jednacích sálů, starých šlechtických sídel nebo podzemního vládního bunkru, nepůsobí snímek nikdy vizuálně chudě. Společně s kameramanem Brunem Delbonnelem nabízí podmanivou hru světla a stínu, krásně kontrastní obrázky a roztančenou kameru, která s postavami proplouvá spletí pokojů a chodeb. Úžasná je také Wrightova práce se střihem, kdy každou chvíli nabízí nějaký vizuálně zajímavý přechod nebo nápadité párování jednotlivých situací. Společně třeba s různými hrátkami se zaklapáváním dveří působí některé momenty až skoro divadelně (v pozitivním slova smyslu) a specifickou atmosféru podporuje vyvážené míchání dramatických a komediálních momentů, společně s prolínáním hudby (Dario Marianelli) se zvukem.
Snímek tak dostává neuvěřitelný rytmus a spád, když se hudba mísí s ubíháním času a údery psacího stroje. Snímek je přeci jen hodně soustředěný na Churchillovy burcující proslovy a jejich vymýšlení. Je vidět, že slovo má sílu, ale za každým správně vypointovaným prohlášením jsou pot a slzy. Vrcholné momenty snímku dokážou nahnat mráz do zad a nabízejí přesně tu správnou míru hrdého patriotismu, které nesklouzávají k trapnému patosu, ale k opravdu inspirativnímu pocitu sounáležitosti a odhodlání, jaké v českém prostředí nejsou ani zdaleka samozřejmostí.
Verdikt
Vynikající Gary Odlman ruku v ruce s nápaditým vyprávěním prezentují klíčové týdny druhé světové války jako působivou ódu na sílu slova, nezáviděníhodnou úlohu vůdců a odhodlání britského národa v těžkých momentech. Když výlety do historie, tak tímhle způsobem pěkně prosím.
