Insidious: Poslední klíč. Tak se jmenuje již čtvrtý film hororové série, kterou před osmi lety úspěšně nakopl James Wan. Ten se od té doby přesunul k větším projektům a značku přenechal scenáristovi Leighmu Whannellovi. Ten zrežíroval třetí díl, který je z celé série asi vůbec nejslabší, a tak čtyřka připadla do rukou Adamu Robitelovi, taktéž nikterak zkušenému tvůrci, který má za sebou jen jeden předchozí celovečerák. Jak se mu vedlo?
Nakonec ne až tak špatně. Snímek by mohl fungovat jako určité zakončení série a tentokrát je osobní. Hlavní postavou série je definitivně Elise Rainer (Lin Shaye), která tentokrát musí vyšetřit temné síly, které řádí v jejím rodném domě, kde sama před lety zažila psychické i fyzické týrání. Flashbacky z minulosti odhalují, že Elise viděla duchy už od malička, navíc dům její rodiny stál na pozemcích věznice, kde se vykonávaly popravy, takže o záhrobní návštěvníky nebyla nouze. To pomáhá pasážím z minulosti posílit atmosféru a v současnosti zase funguje to, že je celá lokalita zchátralá a téměř opuštěná.
Co je však možná horší než duchové, je otec Elise, který svoji dceru pravidelně týrá, protože jako velký macho z ní přece ty čarodějnické bláboly musí vytlouct. Připomínání dávné minulosti otevírá rodinné šrámy, nicméně co si budeme namlouvat, zrovna nějakou propracovanou psychologií postav tahle série nevyniká. Ať už postavy potkáváme v minulosti nebo v současnosti, reakce jsou poměrně předvídatelné a nedá se říct, že by se Elise podařilo nějak zásadně dokreslit. Pořád je to prostě drsná babča, která má pro strach uděláno a každému pomůže, i když tím ohrožuje sebe sama.
Po vypravěčské stránce také rozvíjení příběhu není nikterak překvapivé. Občas dojde na flashback, občas na nějaké odhalení nebo zvrat. Nechybí pasáže plné expozice, kdy postavy vysvětlují a vysvětlují a jejich repliky papírem šustí až běda. A vlastně ani celková mytologie se nijak neprohloubila. Opět se setkáváme s duchy, špatnými i dobrými, opět se Elise s lucerničkou vypravuje do záhrobního světa známého jako „the Further“, kde si zlé přízraky řádí celkem dle libosti a přiživují se na utrpení druhých. Tady to ale aspoň vypadá celkem stylově.
Jakkoliv jsou tyhle aspekty filmu přinejlepším rutinní, funguje to podstatné a to je strašení. Opět je tedy potřeba předem říct, že Insidious 4 nijak neposouvá žánr, nepřichází se sebemenší inovací nebo se zpracováním dovedeným k dokonalosti, na jaké jsme zvyklí třeba právě od zmiňovaného Jamese Wana. Ale poctivé řemeslo tu zkrátka nechybí. Temné kouty jsou patřičně temné, duchové správě odpudiví a postavy se s chutí hrnou do nebezpečných situací. Většinu lekaček budete čekat dlouho dopředu, ale práce s očekáváním (kdy a jak to vlastně přijde) funguje skvěle a nás hororové sralbotky dokáže Insidious 4 šponovat jako strunu. Práce se zvukem a hudbou všechno patřičně přiživuje, a tak jde v období hororového sucha o více než slušnou injekci, pro všechny nadšence, kteří jsou na strašení závislí.
Série uzavřela kruh a v téhle podobě už skutečně nemá co nabídnout, na druhou stranu, pokud Insidious porovnáte s běžným brakem, kterým hororový žánr často přetéká, jde pořád o solidní standard, který by ani v případném pátém filmu nemusel vyloženě urážet.
