I do naší filmové provenience zamířila matka!, novinka Darrena Aronofskyho. Pokud jste zvídaví diváci, kteří upřednostňují v kině netradiční zážitky a pořád ještě o filmu nic nevíte, pak doporučuji, abyste si o něm už nic nezjišťovali a vyrazili. Matka! je bez diskuse svébytným dílem zralým k diskusi, u kterého může neznalý divák dost těžit z toho, jak nečekaně se před jeho očima bude vyprávění vyvíjet.
Běžný návštěvník kina by však měl být na pozoru. Už v zámoří matka! vzbudila po premiéře velké emoce. Reklamní kampaň totiž divákům slibuje více či méně tradiční thriller o invazi do domácnosti, soukromí a života. Kampaň naznačovala možnost, že by ve hře mohly být nadpřirozené elementy nebo pochybný psychický stav hlavní hrdinky, ale to je tak všechno. Jenže to není tak docela pravda. Chápu, že Aronofsky chtěl zachovat moment překvapení a marketingové oddělení chtělo dostat lidi do sedaček, ale podle mě je fér divákům dopředu jasně deklarovat, že o tradiční thriller se skutečně nejedná.
Pokud byste tak snímek vnímali, tak vám dříve či později nezbude, než si myslet, že se filmaři zbláznili nebo brali halucinogenní drogy, a že herci naprosto nezvládají svoje role. Anebo celý snímek můžete přijmout jako jedno velké podobenství a v dění na plátně hledat alegorii. I když matku! budete brát čistě povrchně, tedy jako příběh o domácnosti, do které vtrhnou nezvaní hosté a začnou život hostitelů (především tedy hostitelky) obracet naruby, tak je každá situace vyvedená do naprostého extrému. Už zpočátku nabírají jednotlivé situace hodně rychle teatrální rozměr a později už se vesele ohýbají zákony fyziky a logika výstavby scén je až „muzikálová“, pokud budeme vnímat to, jakým způsobem se kolem komorních rozepří ústředních hrdinů najednou rozpoutávají velkolepé průvodní události.
Už tohle čtení ale má něco do sebe. Postava manžela je vykreslená jako spisovatel s tvůrčí krizí, který svoji ženu sice miluje, ale zjevně ji bere jako samozřejmost a naprosto nechápe, jak sebestředně se k ní chová, jak ji po maličkých krůčcích dennodenně ubíjí. Nebo si to uvědomuje, ale nehodlá s tím nic dělat. Ústřední dvojici ztvárňují výtečně Jennifer Lawrence a Javier Bardem, jejichž interpersonální drama výrazně zesiluje, když jim do života vtrhne neomalená návštěva v podání Eda Harrise a Michelle Pfeiffer. Jenom s tím se ale !matka ani zdaleka nespokojí. V dalších plánech jde hledat opravdu silné alegorické motivy, které je samozřejmě nejlepší hledat osobně až přímo v kinech, ale pokud byste byli zvědaví, přehrajte si přiložené video, ve kterém odhalujeme, jaká rovina vyprávění byla klíčová pro režiséra.
O férovosti marketingu by šlo polemizovat, silná Arronofskyho tvůrčí odvaha je nezpochybnitelná. Pro někoho film bude zřejmě až příliš svérázný a režisérovo podání pro něj může hraničit se samoúčelným manýrismem. I v takovém případě to ale podle mě nebrání v polemice a diskusi, ke kterým nejednoznačná podstata celého projektu přímo vybízí.
Režisérská vize není vyhraněná jen po obsahové stránce, ale i po té formální. Celý příběh je podaný z pohledu postavy Jennifer Lawrence. Kamera je tak celou dobu v jejím osobním prostoru. Buď sledujeme přímo její výraz anebo to, na co se postava dívá. Kamera spolu s Jennifer tančí prostorem a spoluvytváří velice specifický fluidní dojem. Krom kamery se pracuje hodně se světlem a s vizuálními efekty, aby prostředí krásného starého domu mohlo doslova přecházet před očima. Chvíli jsme ve vřelém rodinném domově, jen aby vzápětí byla atmosféra téměř hororová. Všechno pak podtrhuje minimalistická hudba (spíš tedy sound design celého prostředí).
Verdikt
Kdo čeká tradiční thriller, musí být nutně z matky! zklamaný, neřku-li otrávený. Na diváky otevřené teatrálně podané alegorii ale čeká netradiční zážitek, který se zadře pod kůži a jen tak z vás rozhodně nevyprchá.
