Blade Runner to neměl ve své době jednoduché. Natáčení provázelo mnoho problémů a film samotný v kinech propadl. V zapomnění ale rozhodně neupadl. Sci-fi čerpající z románu Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách? je totiž jeden ze snímků, kterému se podařilo obstát ve zkoušce časem a vysloužil si status kultu. Vznikly různé verze, ale dokonalou vizi budoucnosti jsme mohli zakusit až v režisérském sestřihu Ridleyho Scotta. Teď, po pětatřiceti (skutečných) letech, vstupujeme do filmového světa znovu v Blade Runnerovi 2049. Stojí ten návrat ale za to? Odpovím rovnou – ano, stojí. Tedy, pokud jste fanouškem prvního filmu. Najít si k němu cestu je celkem obtížné a přiznám se, že i mě to chvíli trvalo. Jestli se vám to nepodařilo, tak u pokračování oceníte maximálně moderní triky a dechberoucí kamerové záběry.
Píše se rok 2049. Od událostí prvního Blade Runnera uběhlo třicet let. Svět je na tom ještě hůř než předtím. Zbytky lidí hledí na replikanty s velkou nelibostí a Los Angeles je pořád zalité deštěm a nově je pokryto sněhem a zahaleno smogem, který občas prozáří ženské hologramy a reklamy. Tady se úsměvu od nikoho nedočkáte a kvůli všudypřítomné depresi a ponurosti je možná přece jen lepší, že jde film do kin právě v tomhle období než v letních měsících. Při závěrečných titulkách budete mít pocit, že vám náladu vážně nezlepšil.
Hlavní roli v sequelu převzal K, člen policejní jednotky Blade Runner, která stále funguje a její agenda zůstává pořád stejná - zlikvidovat replikanty žijící v ilegalitě. Nový případ K zavede na stopu starého blade runnera, kterým není nikdo jiný než Rick Deckard. Avšak je tady ještě Niander Wallace, vědec, který díky umělým potravinám odvrátil hladomor a s rozsáhlými prostředky pokračuje ve výrobě nové série replikantů. Jenže stále ho trápí jeden specifický nedostatek. A aby jej překonal, potřebuje právě Deckarda. Tohle k nastínění příběhu bohatě stačí, protože film tahá z rukávu jedno překvapení za druhým.
Před návštěvou kina neuškodí nakoukat všechny tři prequelové kraťasy a rozhodně se hodí vidět i původní film, na který ten nový místy odkazuje. Samozřejmě si ho můžete dopřát i po tom, abyste si zpětně doplnili souvislosti, ale já říkám, že lepší zážitek si odnesete, když budete vědět, co se před Blade Runnerem 2049 stalo. Stejně jako jeho předchůdce nemá pokračování tendenci vůbec nikam spěchat a to v dnešní zrychlené době neskousne každý. Pro někoho jsou dvě a tři čtvrtě hodiny zkrátka moc a vrtění v sedačce se může stát nevyhnutelným. A to se ve filmu v drtivé většině mluví, ať už je to o duši, vzpomínkách, paměti, snech nebo lidskosti. Postavy nad nejrůznějšími filosofickými tématy stále hloubají, přinutí vás, abyste se pozastavili společně s nimi a akce přijde ke slovu jednou za čas a není ani nijak velkolepá nebo nápaditá. Ale o ní oba Blade Runneři nikdy nebyly a nikdy být neměly.
Jistě znáte tu otřepanou frázi, že dvakrát do téže řeky nevkročíš. U Blade Runnera 2049 to není tak docela pravda. Ať už se to týká té chmurné atmosféry nebo hudby, která rezonuje celým filmem a vyvolává husí kůži. Umí zapůsobit jemně a v druhé chvíli doslova zlověstně. Prostě dává najevo, že je plnohodnotnou součástí celku. Je fajn, že se skladatelé Hans Zimmer a Benjamin Wallfish inspirovali soundtrackem z původního filmu a kouzlo se tak neztratilo. (Celý soundtrack najdete na konci článku). První Blade Runner se může zákonitě chlubit precizní vizuální stránkou a ten druhý za ním nijak nezaostává. Průlety městem opravdu zaujmou. Kombinace kontrastních barev (šedivý svět vs. křiklavé lidské výtvory) je perfektně vyvážená a to dělá celý snímek podle mě mnohem živější.
V roli megalomana Wallace tu máme Jareda Leta, který má prostoru než ostatní herci o poznání méně a to může někoho trošku mrzet. Zato jeho pravá ruka, replikantka Luv v podání Sylvie Hoeks na sebe strhává pozornost mnohem víc. Obecně pak platí, že nikdo ze zúčastněných nepůsobí dojmem, že by byl v ději navíc. Každý v něm má své pevné místo, ať už je to rozkošná Ana de Armas v roli virtuální společnice Joi nebo Robin Wright, která dobře vystihla dobromyslnou šéfku jednotky Blade Runner. Ostatně všechny herečky se neztratí ve stínu mužských kolegů a to je plus. Většinu času samozřejmě strávíme s Ryanem Goslingem, který se s hlavní rolí popasoval vcelku dobře a určitě jde o hrdinu, u kterého neustále musíte přemýšlet o tom, co se děje pod povrchem. Shledání s Harrisonem Fordem není podle mě zdaleka tak silné jako jsem cítil ve Star Wars: Síla se probouzí. V rámci děje se spíš veze, než aby do něj nějak výrazně zasáhl, což mi přišlo jako škoda.
Verdikt
Silný tvůrčí tým ještě nemusí znamenat záruku kvality, ale u Blade Runnera 2049 to díky bohu není ten případ. Sám režisér Denis Villeneuve přiznal, že je fandou jedničky, kterou má v úctě a při sledování je to opravdu vidět. Proto si myslím, že se stal adekvátní volbou a natočil pokračování, které nepoškodí jméno předchůdci. Vyrovná se mu? Na to si odpovězte každý sám. Jestli se z něj stane také klasika žánru, to pravděpodobně ukáže až čas. Bohužel přehnané očekávání mě dovedlo k dilematu dát 8 nebo 9 a třeba na tu devítku dosáhne, ale nebude to hned teď.
