Loni se ke klíčové události česko-slovenský dějin vrátil snímek Anthropoid, který se soustředil čistě na odbojáře, kteří atentát na říšského zastupujícího protektora Heydricha naplánovali, provedli, a pak nesli následky. Aktuální Smrtihlav (The Man with The Iron Heart) nabízí poněkud odlišný úhel pohledu. Snímek se soustředí přímo na osobnost Reinharda Heydricha. Na jeho osobní život i kariérní vzestup, který nevyhnutelně vedl k tomu, že se stal jedním z předních terčů spojeneckých sil.
Pokud byste tedy měli jakékoliv obavy z toho, že byste se do kina vypravili dvakrát na totéž, můžete být klidní, s Anthropoidem se Smrtihlav shoduje jen v závěrečné třetině, do té doby ukazuje úplně jiný příběh. A podle mě příběh zajímavý (pokud Heydrichovu osobnost dobře neznáte) nebo přinejmenším zajímavě podaný. Jak už to u životopisných dramat bývá, hodně se staví na hercích, v tomhle případě na Jasonu Clarkeovi. Ten vykreslil Heydricha jako ambiciózního, chladného pragmatika, který neváhá k utužení svého vlivu využít jakýchkoliv prostředků, bez sebemenšího náznaku nějakého váhání nebo pohnutek svědomí. Zároveň někde pod povrchem bublají vztek a nízké sebevědomí, které vyvěrají na povrch, když se nedaří. Snad ještě výraznější je ale Rosamund Pike v roli jeho ženy, která nejprve cítila Reinhardův potenciál a vlastně mu pomáhala na nohy, jen aby se později v jejích očí zračilo tiché zděšení, když jí plně dojde, co je vlastně Heydrich zač.
Události zachycuje převážně ruční kamera v dlouhých táhlých záběrech, daří se tak navodit bezprostřední dojem, kdy film opravdu vtáhne do situací, což je zvlášť nepříjemné ve scénách, ve kterých Smrtihlav sleduje německé Einsatzgruppen, jak následují armádu do obsazených území a na místě popravují bezbranné civilisty. Pokud jde tedy o technické provedení a dílčí situace, je vše v nejlepším pořádku, místy opravdu působivé. Největší potíž je ale ve výstavbě celého příběhu.
Tu a tam je už v úvodu snímek lehce útržkovitý a vlastně jde o klasický životopis, který si především vybírá nejdůležitější momenty, které pak následně spojuje. Síla jednotlivých scén je ale natolik výrazná, že tenhle problém vytane spíš až při zpětném ohlédnutí. Daleko víc zarazí předěl, ke kterému dojde někdy po polovině hrací doby.
Hlavní postavou je dlouho Heydrich a všechno vnímáme očima jeho, případně očima jeho ženy. Kvůli počátečnímu flashforwardu je atentát celou dobu tak nějak v pozadí, ale jinak o odboji nebo o obětech masového vraha nevíme dlouho nic. Teprve dlouho poté přebírají štafetu Kubiš a Gabčík a celé vyprávění v ten moment dělá ostrý úkrok stranou. Film není jen pouhou charakterovou studií říšského zastupujícího protektora a chce v závěru nabídnout divákovi také nějaké zadostiučinění, nějaké hrdinství, druhou stranu mince.
Kvůli tomu musí dát parašutistům prostor a nejsem si jistý, jestli to šlo udělat nějak výrazně jinak. Kdyby se jejich příběhy s tím Heydrichovým nějak proplétaly, tak by zřejmě byl film příliš dlouhý a ještě by to mohlo vytvářet klamný dojem, že jsou postavy nějak osudově propojeny, což tak rozhodně není. Ale ani zvolená varianta není ideální. Najednou sledujeme úplně jiný příběh a na dosud ústřední postavu se prakticky zapomene. Třeba je to ze strany tvůrců záměrná snaha, jak nedopřát lidské zrůdě výrazný konec, ale minimálně za mně zvolený přístup příliš nefungoval.
Změna byla až příliš zásadní a drastická, navíc pasáž s Kubišem (Jack O'Connell) a Gabčíkem (Jack Reynor) nemá (přinejmenším pocitově) tolik prostoru, jako ta s Heydrichem. Postavy tak nejsou tak prokreslené jako ve zmiňovaném Anthropoidu, morální dilemata jsou odsunuta spíše do pozadí a celkově se plánování atentátu a vylíčení jeho následků stihne dost z rychlíku, jako by snímek bral v potaz, že jsme to samé měli možnost vidět už loni. Na plakátech je kupříkladu velkým písmem vyvedená známá herečka Mia Wasikowska, která se však jako jedna z českých spojek ve snímku sotva mihne. Po změně úhlu pohledu se mi už nikdy nepodařilo znovu do filmu ponořit tak jako v úvodu a místo uceleného zážitku zbyla při odchodu z kina spíš rozpačitost. Smrtihlav má silné stavební kameny, ale kvůli nešťastné struktuře a nepřekročení rámce klasických životopisných/historických filmů, se mu nikdy nepodaří postavit k příležitosti 75. výročí atentátu nějaký opravdu výrazný pomník. Jestli jsou historická dramata a charakterní studie vaším šálkem kávy, klidně si k číselnému hodnocení přičtěte další bodík, bylo to na pomezí.
PS: Podobně jako u Anthropoidu se i v tomhle případě zahraniční herci pokoušejí používat (zřejmě pro navození určité autentičnosti) nejrůznější mezinárodní přízvuky a působí to místy dost rušivě. Zvlášť v případě českých přízvuků, které znějí ve většině případů spíš jako přízvuk ruský.
