Špína vypráví o obyčejné sedmnáctileté dívce Leně, kterou znásilní za bílého dne její učitel při doučování. V teple domova, zatímco její blízcí byli za zdí. Je to jako špína, která se nedá smýt. Lena si prochází depresemi, neví, co si má počít, nechce se nikomu svěřit, protože se bojí že by jí nikdo nevěřil a ani nechce být viděna jako oběť znásilnění. Po nevydařeném podřezání žil je přesunuta do psychiatrické léčebny, kde se valná část snímku odehrává.
Mým hlavním problémem se snímkem nebyla ani tak nepříjemná až nechutná a depresivní atmosféra, ale spíš předlouhé vyprávění, které se nemělo o co opřít. Není to ani tak chyba scénáře či dlouhé stopáže (film má pouhých 87 minut), ale pouze tématikou a tím, jak se režisérka Tereza Nvotová rozhodla snímek pojmout. Většinu děje sledujeme Lenu, jak je zahrabaná do sebe, nekomunikuje a neví, co si počít. Oporu nevidí ani v nejlepší kamarádce ani ve svých rodičích, a tak většinu děje trpí divák s ní. Tím samozřejmě nechci Špínu zatratit, ale jen chci upozornit, že se jedná o náročnější snímek a pro mnoho diváků (mě nevyjímaje) může být špatně stravitelný.
Po stránce kamery i režie si není nač stěžovat. Jako hraný celovečerní debut a absolventský film Terezy Nvotové je to vskutku povedený snímek, který má svou tvář a ví co a jak chce odvyprávět. Kamera je na nadprůměrné tuzemské úrovni a jednotlivé pochmurné záběry spolu s minimalistickou až klubovou hudbou si skvěle padnou. Vše drží pohromadě bravurně vybraný casting, a i když hlavní šestadvacetiletá herečka Dominika Morávková-Zeleníková hraje sedmnáctiletou dívku, tak to ničemu nevadí, holt vypadá na svůj věk postava Leny dospěleji. Hlavní herečka byla dokonce v době natáčení v šestém měsíci těhotenství, a tak musela být část natáčení odložena až po jejím porodu, to je hlavní důvod, proč nosí Lena neustále volná trička nebo je v zimním období víc nabalená. Tento fakt však ve snímku není patrný a podařil se dobře zakamuflovat. Výbornou volbou byla i maminka režisérky Terezy Nvotové Anna Šišková, která postavu Leniny matky zahrála s bravurou, jakou jsem od ní dlouho neviděl.
Pojetí příběhu se místy neshoduje s tím, jak se některé podobné situace prezentují v jiných filmech. Tento fakt může být pro někoho dost zavádějící. Například samotná scéna znásilnění u Leny v pokoji. Celý akt se udá neuvěřitelně rychle, hlavní hrdinka je v jakémsi transu, nevydá skoro ani hlásku, příliš nebojuje, a přitom je celá její rodina doma. Nebo prezentování psychiatrické léčebny stylem, kde lékaři pacientům nevěří a nechtějí jim ani příliš pomoct. Či závěrečné nedůvěryhodné vyvrcholení, které nebudu prozrazovat. Neříkám, že jsem měl pocit, že se to tak ve skutečnosti nemůže stát, jen to působilo (alespoň pro mě) divně.
Film jsem viděl na Finále Plzeň, kde proběhla po filmu beseda s Terezou Nvotovou, Dominikou Morávkovou-Zeleníkovou a hercem Patrikem Holubářem ztvárňujícím ve filmu Lenina postiženého bratra. Právě díky výpovědi režisérky Nvotové jsem si pár věcí ujasnil. Podle jejích vyjádření se prezentování psychiatrické léčebny odvíjelo dle historek doktorů, pacientů a mladiství herci z psychiatrické léčebny jsou ve skutečnosti neherci, kteří několika psychiatrickými léčebnami již prošli. Podle režisérky se dle osobních zkušeností z jejího blízkého okolí stane znásilnění nejčastěji právě v takové formě, která je ve snímku vyobrazena, a to v tichosti doma. Také psychiatrická “pomoc“ u obětí znásilnění vychází z příběhů jejího blízkého okolí a okolí i několika herců, kteří se s takovouto tématikou setkali. Právě tohle byl jeden z důvodů proč se režisérka rozhodla tento snímek natočit.
Špína rozhodně není lehkým filmem, je to drsné psychologické drama, ze kterého vám bude špatně a místy se možná trochu potáhne, ale pocit, který si ze snímku odnesete je dlouho přetrvávající a celé pojetí této tématiky se dá označit za originální a své. Jen se na to musíte dopředu připravit.
