Slovenská kinematografie je na tom o poznání hůř než ta česká, takže i nový průměrný snímek by mohl vnuknout dojem čehosi speciálního. Tentokrát ale rozhodně není potřeba nijak přimhouřit oko. Pátá loď (Piata loď) rozhodně není jen průměrně zpracovaným filmem, o kterém se mluví jen tak. Je to jedinečná psychologická sonda do pochmurného dětství a vyobrazení překlenutí z dětské naivnosti do kruté reality dospělosti, a to v těch nejošklivějších podmínkách. Otázka, kdy se dětství mění v dospělost, nabírá nový rozměr.

Režisérka Iveta Grófová má na krku povídkový snímek Slovensko 2.0 či Až do města Aš, kde měla příležitost ukázat svůj jedinečný styl. Naplno jej však rozvinula až v letošní Páté lodi. Už jen po vizuální stránce je snímek opravdu úchvatný. Každý záběr si pohrává s kompozicí a jednotlivé detaily a barevná stylizace jsou samy o sobě podmanivé a nevšední. O to víc dokáže snímek vyniknout v kině a po stránce kamery je vskutku na evropské úrovni. Ani hudební doprovod nezaostává a hlavní píseň slovenské zpěvačky Katarzie byl skvělou volbou.

Samotný film by se jak po příběhové, tak atmosferické stránce dal rozdělit na dvě poloviny. V první snímek ukazuje příšerné poměry, ve kterých hlavní desetiletá aktérka žije. Realisticky vykresluje vztah dcery a mladistvé osamocené matky v tom nejhorším světle a lehce naťukává různé další nepříjemné okolnosti a vztahy z blízkého okolí. V druhé půlce se film překlene z bezútěšné atmosféry do dětské naivnosti a toho, jak by vypadalo, kdyby desetileté děti založili rodinu. První půlka je tak opravdu depresivní sondou do dětství jedné holčičky a ta druhá díky tomu v divákovi probouzí jakýsi příjemný pocit a vlastně ho nechává zapomenout na to, že chvilková pozitivní část skončí, až se dětský pohled na svět protne opět s krutou realitou. Pro mě byl příjemný i lehce otevřený konec. Je to ten typ filmu, kde je lepší si výsledné vyvrcholení domyslet, než se dočkat zlověstného epilogu.

Scénář podle chválené stejnojmenné knihy sice nenabízí nic světoborného, ale je odvyprávěn na poli 85 minut s lehkostí a s minimem klopýtnutí. Díky neuvěřitelným výkonům dětských představitelů, Vanessy Szamuhelové a Matúše Bačišina, je pak film jedinečným zážitkem, kterému trochu podkopávávají nohy občasné artové zdlouhavé záběry a pomalu plynoucí děj, u kterého by se nenaladěný divák mohl rychle začít nudit. Ovšem kol a kolem je Pátá loď jakýmsi zjevením a nepamatuji si na žádný český film z posledních let, který by byl tak příběhově nepříjemný, a přitom po vizuální stránce nádherný.